Kapitola 11


"Už tam brzo budeme, jen co vyjdeme z lesa," informoval přítomné Xyz.
"Jsem napnutá a zvědavá, jak budou vypadat, co nosí, jak mluví, zda vůbec mluví, co jedí ...."
"Já taky. Jedí zvířata, pečou si je, smaží nebo je mají raději syrové?" ptal se Alfréd se znatelnou ironií v hlase.
"No, hlavně když přežijeme," doplnil ho Max a pokoušel se neztrácet s ostatními krok.
"Rrrrr," ozvalo se Maxovi nad hlavou a vzápětí se před něj cosi zabořilo. Max vzal klacík a několikrát do toho píchl.
"Jauu," ozvalo se z kopečku hlíny.
"Je Vám něco?" zeptal se tiše Max a v duchu si přál, aby se kopeček už nemohl vzmoci ani na odpověď.
"Jo, pusť moji nohu, tupče," řekl kopeček hlíny a klacík, který měl Max v ruce sebou několikrát škubnul.
"Ehm, promiňte," zčervenal Max a položil klacík vedle nohy, která trčela z hlíny. Pak se klacík i hlína několikrát zatřásly a kopeček hlíny vyletěl do vzduchu. Na zemi pak seděl celý umazaný od hlíny jakýsi již notně otrhaný pták.
"Ty jsi Max a pocházíš ze Země, že?" zeptal se ho chraplavým hlasem a čechral si svoje peří.
"Jo," vydal ze sebe přidušeně Max a přemýšlel nad tím, který účet nezaplatil. Vzpomněl si totiž na radu svého otce, který říkával, "Jóó, chlapče, berňák si tě najde všude." Za těch pár let co si sám platil daně, pak zjistil, že je to asi ta nejpravdivější věc, kterou kdy slyšel.
"To jsem celkem rád, že jsem vás našel," otřepal se pták.
"Hmm."
"Jmenuji se Jenius a jsem osobním asistentem vašeho anděla strážného," představil se pták.
"Aha," kývl hlavou Max.
"Jak jste si jistě všimnul, váš anděl strážný je trochu mimo, takže za něj musím dělat skoro všechno já," spustil Jenius.
"To jsem si všimnul," řekl Max a zaťal za zády obě pěsti.
"Víte, mám vám vzkázat, abyste se nedostal do nějaké šlamastyky," usmál se Jenius.
"Opravdu?" hrál překvapeného Max a nenápadně hledal na zemi nějaký šikovný kámen.
"Mohu vám říci, že jsem již proletěl pěkný kus vesmíru. Vás taky zastihnout to není jen tak," řekl mu Jenius.
"A co tak důležitého pro mě máte?" zeptal se Max a jeho zrak padl na jeden zvláště vyvedený valoun.
"No, mám vám vyřídit. KRUCI," znejistěl Jenius, několikrát zamrkal a pak se podíval na Maxe.
"Ano?"
"Já to zapomněl. Ale nic se neděje, já si to odletím ověřit na ústředí a pak vám příjdu říct," řekl Jenius a několikrát mocně máchnul křídly a než bys řekl: "švec," zmizel i jeho tmavý obrys ve sluneční záři, která se na chvíli rozlila na lesní pěšince. /To když Jenius rozrážel hlavou stoleté větvě zdejších stromů/ Několik větví pak padlo těsně vedle Maxe. Byla by to dost velká ironie a ode mě troufalost, kdyby Maxe zabil osobní asistent jeho anděla strážného, že?
"Sakra, zrovna když už jsem měl vyhlídnutý kámen," utrousil pro sebe Max a pak se otočil k ostatním, "Tak můžeme jít, ne? Tomu ptákovi evidentně přeskočilo, já přece nemám žádného strážného anděla." Pak se na chvíli zamyslel a dodal: "Tedy alespoň takového, který by byl schopen pro mně hnout prstem." Celá skupinka se pak jako na povel otočila a opět vydala k vesnici nebo k něčemu, o čem si mysleli, že to je vesnice. Všichni se pokoušeli jít lesem tiše, aby nikoho nevystrašili, ale Alfréd jim celou tu snahu kazil. Jeho dupání by vystrašilo i slona. Už se konečně blížili ke konci lesa. Ani ne 200 metrů od sebe uviděli jakási primitivní stavení ze slámy.


"Ta obydlí působí takovým uměleckým dojmem," rozplývala se Antara.
"No, po praktické stránce to ale moc efektně nepůsobí," zabručel Varis.
"Asi tady nebudou mít baterie nebo akumulátory, že?" optal se Xyz.
"Mám takový divný pocit, že si tu moc zábavy neužijeme."
"Ty jsi nenapravitelný pesimista, Maxi."
"To ne, jen jsem se občas díval na Zemi na dokumentární filmy, Antaro."
"Hele, odtamtud se k nám blíží nějaká bytost," ukázal Xyz na jednu chatrč.
"Vypadá jako Max, jen je víc chlupatý," uchichtl se Alfréd.
"A nosí tu jen jakýsi kryt na intimní místa," poznamenal Varis.
"Dobrý den, museli jsme tu nouzově přistát, přicházíme v míru," ujala se slova Antara.
"Uhh he hu," odpověděl jí přátelsky cizinec a natáčel hlavu na obě strany podobně jako opice.
"Jsme ve srabu," snažil se Max ostatním vysvětlit situaci, ale ti ho jak se zdálo neposlouchali.
"Uklidni se. Můžete nám pomoci zajistit nějaké náhradní vesmírné plavidlo?" pokračovala Antara.
"Grrr hu he hi," nedal se ve výřečnosti trumfnout cizinec.
"Antaro, je to zbytečné. Snažím se ti celou dobu říct, že to co před námi stojí, je asi tak chytré jak ten hrnek kávy, kterou jsem měl dnes k snídani. Podívej se na něho, mám pocit, že před námi stojí Homo Neandrtalis Cosmos."
"Kdo?" zatvářili se Varis a Antarou nechápavě.
"Člověk neandrtálský vesmírný, zřejmě jsme přistáli na planetě, na které teprve probíhá evoluce."
"To nevadí, požádáme je tedy o zapůjčení nějaké lodi, v nejhorším případě rakety a odletíme," navrhl pohotově Varis a dokázal tím, že dějepis není jeho silnou stránkou.
"Dobrý nápad, ale oni vymyslí obyčejné kolo až za takových 15 000 let a raketu za takových 20 000," řekl klidně Max a otočil se k neandrtálci.
"Efff," řekl neandrtálec.
"Co chce?" zbystřila Antara
"Nevím, ale tváří se nějak divně, dokonce zbledl v obličeji."
"Hele, vždyť vy máte čtyři ruce." pronesl vzornou angličtinou neandrtálec.
"No, to mám, konec konců to mají všichni Tritoni."
"A do ..." ještě stačil vyslovit omdlévající cizinec předtím, než spadl do trávy.
"Omdlel."
"Měl jsi se ho na tu raketu zeptat," připustil Max.
"Odneseme ho do vesnice, jinak by se mohl nachladit. Varisi, vezmi si ho na ramena," rozhodla Antara.
"To nám to pěkně začíná," zívl Alfréd.