Kapitola 9

Sestup se stal díky lanům poklidnou záležitostí. Všech pět už zase stálo pevně na zemi a trošku odpočívali. Alfrédovi vyskočila díky Maxovu sestupu na hlavě boule a tak horečně přemýšlel, kde by vzal uprostřed planety, která má cca 30 °C, led. Ráz krajiny se neuvěřitelně změnil. Nyní se tu vynořovaly stromy, rostla tu tráva a dokonce bylo nedaleko slyšet bublání potůčku.
"Tato planeta mi připomíná jeden krátký příběh ze Země. Kdysi u nás na Zemi existoval bájný ostrov Atlantida, bohatá země plná úrody, vynálezů a pokladů. Ovšem jen do té doby, než její obyvatelé přestali poslouchat bohy a ti za trest zničili nejen obyvatele Atlantidy, ale i ji samotnou," zahleděl se do krásné krajiny, která se rozprostírala všude kolem Maxe.
"Má ten příběh i nějaké poučení?" zeptala se Antara.
"Od té doby si lidé přestali zbytečně vymýšlet bohy," přikývl rychle Max.
"No nevím, náš národ dodnes uctívá spoustu bohů a dokonce každý nový Triton, který se narodí dostane za kmotra některého z nich," pronesl vážně Varis.
"Skutečně, to jsi mi nikdy neřekl, jakého kmotra máš ty?" zeptala se Antara.
"No, nerad o tom mluvím, ale že jste to vy, tak vám to povím. Můj kmotr je Dwatr, bůh příboru."
"Příboru?"
"Jistě, jak jsem říkal, náš národ je velmi náboženský. U nás má téměř každá věc svého boha nebo bohyni. A já se narodil při snídani, takže... hmm... no, tak nějak," vysoukal ze sebe Varis.
"Tak to buď rád, že jsi se nenarodil třeba na toaletě," rýpnul si Max. Chvíli hloubavého ticha, které po jeho výroku nastalo, rozetnul až plechový hlas Xyze: "No, pokud nemáte nic proti tomu, tak bychom se mohli vydat do té vesnice nebo co to je."

Všichni se tedy vydali na cestu. Osud s nimi hrál hru plnou změn. Ačkoliv se z vrcholu skály zdálo, že je to do vesnice co by kamenem dohodil, vesnice od ní ležela dobrých 20 kilometrů. Alfréd snášel cestování dobře. Maxovi se tato cesta sice nezamlouvala, ale pokud chtěl přežít, neměl moc na výběr. Xyz, to je jen stroj, kusy součástek sestavené tak, aby vydržel i náročné cesty a vlastně na tu cestu neměl ani svůj názor, ale jedno je jisté - nezatěžovala dostatečně jeho obvody. Jeho myšlenkové pochody by se zřejmě staly záhadou i vesmírným inženýrům, tedy pokud by měli k dispozici záznamy těchto pochodů. V jeho obvodech kolovalo spousta myšlenek. Zde je několik málo z nich, které ho napadli během jedné setiny mikrosekundy:
* Teplota vzduchu 27,365 248 °C. Výsledek -> trochu se ochladilo.
*Kámen číslo 1 vzdálen 2,324 658 metrů ode mě.
*Kámen číslo 5896 vzdálen 295,834 160 metrů ode mě.
*Rychlost vzduchu 5,3689 m/s
*Šance, že budu teleportován mikročerví dírou někam od přátel je rovna 0,000000000002058 %
*Existuje posmrtný život?
*Jaký je průměrný věk života velblouda?
*V 1 tuně počítačem náhodně vygenerované rudy plutonia je 213 555 987 321 021 485 atomů plutonia. Nezasvěcený laik by se možná asi zeptal, proč tak usilovně přemýšlí nad takovými zdánlivě nesouvisejícími věcmi. Tak jednak, dle Velké pravdy vše souvisí se vším, a potom se tím Xyz trošku procvičoval. Jeho výkon se zkrátka nedal srovnávat s ostatními počítači a takto si zaháněl nudu. Varis se moc nenudil, měl neustálé obavy o zdravotní stav posádky a téměř se vším měl nějaké starosti. Antaře toto cestování nedělalo problémy. Na rodném Moreanu chodila ráda a často na dlouhé procházky, což nebyla žádná sranda. Téměř 60 % Moeranu totiž pokrývají bažiny. Vypravit se na Morean bez potřebné výbavy se stalo mnoha návštěvníkům osudným. Tamější bažiny totiž nejsou nebezpečné svou hloubkou, ale svou lstivostí. Bažiny totiž mohou měnit svou barvu podobně jako třeba na Zemi chameleón. Taková bažina se vždy adaptuje svou barvou k prostředí, kde leží a tamější cestoval klidně jde po ní. Poté bažina změní krycí barvu na svou původní. V té chvíli si obvykle cestovatel uvědomí, že je v bažině, jeho nevědomost ho již nenadnáší a on se zavrtá do bažiny. Díky této vlastnosti se některé druhy zejména menších bažin začaly ve FMN chovat jako tajná komanda znesnadňující v době bojů nepřátelům jejich bojový úkol...