Podíval se na hodinky.
„11.20, to se asi šéfovi nebude líbit,“ pomyslel si, nadechl se a rázným krokem vešel do kanceláře.
„Šéf s tebou chce mluvit,“ oznámil mu škodolibě kolega.
„Asi mám problémy,“ pomyslel si Max.
Nervózně se na něj pousmál a přešel ke dveřím kanceláře vedoucího. Zaklepal potichu a modlil se, aby to šéf neslyšel.
„Dále!“ ozvalo se za dveřmi. Max třesoucí se rukou stiskl kliku, dveře se zlehka otevřely a Max jimi uviděl šéfa sedícího v křesle. Gaiger, jak se jeho šéf jmenoval, byl typický tlustý šéf s typicky nepříjemným hlasem a typicky malým mozkem. Strašně rád nadával lidem a ještě raději je vyhazoval. Jakmile uviděl Maxe jeho oči se proměnily ve dva diamantové vrtáky, které hledaly něco příhodného, do čeho by se zavrtaly.
„Doufám, že jste se vyspal do růžova,“ procedil mezi zuby a vychutnával si svoje postavení vedoucího, tak jak to nejlépe uměl. A uměl to opravdu moc dobře.
„Moc se omlouvám, pane, ale zaspal jsem, neteče mi v domě voda a ukradli mi auto...“ pokoušel se vysvětlit svou situaci Max.
„Vy mě máte asi za hodně velkého idiota, že...?“ zařval na něj Gaiger, „Takové nesmysly si můžete říkat někomu jinému. To už se stalo tento měsíc podruhé a já nepotřebuji zaměstnávat lidi, kteří chodí do práce pozdě a ještě se mi vysmívají do očí,“ poslední slova Gaiger už vyloženě křičel svým písklavým hlasem.
„Ale...“ snažil se mu v době, kdy se Gaiger nadechoval, skočit do řeči Max a současně přemýšlel o té větě s idiotem, s kterou celkem souhlasil.
„Máte padáka !!!!!!!!!!“ vybouchnul Gaiger.
„Sbalte si svoje krámy a vypadněte z kanceláře,“ dodal.
Ve stejné chvíli se zvenčí ozvala jakási vzdálená detonace a celá kancelář se otřásla.
„Proboha, co to mohlo být?“ zeptal se udiveně Gaiger a bylo na něm vidět, že se dost lekl. Celý se třásl.
„Nevím, ale při mém štěstí mi explodoval dům,“ odpověděl suše, naštvaně a dost hlasitě Max a šel si sbalit svoje věci.
Gaiger zavřel dveře a otevřel zásuvku ve stole. Tam ležel kazetový magnetofon a mikrofon. Gaiger vypnul nahrávání a rozhodl se přehrát si jejich rozhovor. Při slovech „Máte padáka...“ se Gaiger usmál. Miloval tyto dvě slova a rád poslouchal svůj hlas. Vytáhnul z magnetofonu kazetu a zařadil si ji do archívu. Nezasvěcený člověk by možná řekl, že je to egoista, ale pravda byla prostější - byl to blbec.

Max se podíval do krabice. Ležely tam dvě knížky, trocha kávy v uzavíratelné sklenici, hrnek s otlučeným ouškem, jedna cena „Nejlepší zaměstnanec měsíce“, tři ceny „Nejhorší zaměstnanec roku“ a krabička sušenek.
„Hmm, moc toho tedy není,“ řekl si sám pro sebe a ještě jednou prohledal celý stůl. Když už nic nenašel, rozhlédl se kolem, vzal svoji krabici a tiše odešel.
„Za měsíc už nikdo nebude vědět, že tu někdy někdo takový pracoval,“ pomyslel si a netušil, že budoucnost si pro něj chystá celou kupu překvapení. Je ovšem daleko lepší, že to nevěděl.

Max šel pěšky domů. Nesl si už jen dvě knížky, protože se mu ještě na schodech v budově, kterou právě opustil, krabice rozpadla v rukách. Tiše si šlapal svou cestou a přemýšlel o životě, o své práci, o sobě, o vesmíru a vůbec. Podíval se na hodinky. Bylo už 15.42 a Max si uvědomil, že dnes ještě nic nejedl.
„Ještě štěstí, že už budu doma, vždyť už vidím, jak mi kouř stoupá z komínu, to bude doma teploučko, najím se, přečtu si noviny a pokusím se najít si nějakou novou práci. Však ono nebude tak zle,“ pomyslel si.
„Moment, vždyť já topím elektřinou, takže jak se mi může kouřit z komína?“ blesklo mu hlavou a utíkal trapem k domovu.
Když došel ke svému domku, uviděl jak si v troskách jeho domu hoví letadlo. Ne ledajaké letadlo. BOEING 747. Takové to nádherně veliké, které Vám udělá z vašeho domku staveniště. Max byl nešťastný. Dnešek mu připadal jako zlý sen, ale to hlavní mělo teprve přijít.
„Už toho mám dost!“ naštval se Max a vzal si do ruky sekeru, kterou našel v bývalém skleníku. Chvíli přemýšlel co a jak a pak se vydal na letiště.
„To mi někdo zaplatí,“ uchechtl se přesně tím způsobem, jako to dělají šílenci.

„Mohl bych mluvit s ředitelem letiště?“ vletěl do kanceláře Max a ačkoliv to možná mohlo znít jako otázka, tak to byla spíše hrozba. Zvlášť když to zdůraznil sekerou, kterou si jen tak z dlouhé chvíle přehazoval z ruky do ruky.
„Jistě, ale pan ředitel Darson je nyní na startovací rampě," sdělila mu medovým hlasem sekretářka, zvyklá už na ledascos.
„To nevadí, já si ho najdu,“ odpověděl potichu Max a oči se mu podlily krví. Pak si něco uvědomil.
„A kde to je?“ rychle se zeptal.
„Já nevím, ale dám vám mapu,“ usmála se sličná děva a podala Maxovi mapu rozměru A0 s nápisem „Airport - TOP SECRET ROOMS“
„Mnohokrát Vám děkuji slečno,“ poděkoval Max a utíkal na rampu 7.
V hale letiště si mapu rozložil.
„Aha, takže existují dvě cesty, buď doprava, doleva, rovně, doprava, rovně, doleva, doprava, rovně, rovně, doprava, doleva, doleva, doleva, rovně, doprava a rovně, nebo 300 metrů rovně.“ Zmačkal mapu do úhledné kuličky a pokusil se si ji narvat do kapsy. Po první odbočce se dal doprava a za chvíli dorazil na veliké prostranství, kde stálo jen několik lidí. Ředitel stál zrovna u řečnického pultu a mluvil.
„Teď si s ním asi nepromluvím,“ pomyslel si Max a zahlédl dva policisty, kteří procházeli okolo hangárů.
„Měl bych se na chvíli někam schovat,“ napadlo jej a rozhlížel se okolo sebe, kam by se mohl uklidit. Docela blízko stálo podivné letadlo. Nemělo žádné podvozky a žádná křídla, ale letadlo to být muselo, protože se na něm leskl nápis ASA - Amatérské Spojené Aerolinie. Max se rozhlédl, zda se po něm někdo nedívá. Když zjistil, že všichni lidé se upřeně pozorujíjí ředitele, vběhl do letadla. Bohužel ho nenapadlo, že viděl jen část nápisu a že celý nápis znamená zcela jinou zkratku: NASA.

Ředitel Darson mluvil dlouho o nějakém novém a zcela převratném druhu paliva, zkrátka úplně nudné a nezajímavé věci. Taky říkal něco o převratném typu raket, které nemusí startovat z kosmodromu, ale postačí mu obyčejné letiště. Najednou ředitel přestal mluvit a Max se nenápadně podíval z okénka. Všichni lidé se dívali na letadlo, ve kterém se nalézal, a všichni lidé měli v očích jistý podivný výraz, který Maxe trochu znepokojil. Byl to výraz, který si pamatoval z dětských let, když prohrál své nejlepší kuličky na jaře a kamarádi si je rozdělovali. Byl to výraz malého dítěte, které se těší na novou hračku a zároveň v tom výrazu byl náznak posvátné úcty.
„Bzzzzz,“ začaly se pomalu zavírat dveře letadla.
„Pusťte mě ven...“ začal ječet ze všech sil Max a kopal do titanových dveří, které se mohly chlubit i tím, že byly zkonstruovány jako zvukotěsné.
„Čas t = -5,“ prohlásil monotónním hlasem počítač a hned pokračoval: „ -4, -3, -2, -1“
„Fuj, to je ale blbej fór, hned mně pusťte ven,“ dožadoval se Max, který stále kopal do dveří. „START,“ vykřikl se škodolibou radostí počítač. V té chvíli se Maxovi zdálo, že má nohy snad až v krku. Pohlédl na ně a zjistil, že má nohy až v krku. Max udělal tu nejrozumnější věc, kterou mohl udělat, totiž omdlít.

Ředitel letiště seděl v pozorovacím centru s několika jinými muži, kteří se zajímali o výsledky právě probíhajícího pokusu. Měli svůj zrak upřený na informační obrazovku a poslouchali ředitele.
„Pánové, toto je již pátý experiment, který má ověřit, zda lze novou Eitnerovou metodou dosáhnout vyšší rychlosti raket a raketoplánů. Jak jistě víte, v krajním případě by teoreticky měl tento nový systém zrychlit až na rychlost blížící se rychlosti světla. Bohužel, všechny předešlé pokusy byly neúspěšné a testovací rakety vždy po třetí minutě letu explodovaly.“
„Čas letu t = 2 minuty,“ kváknul počítač.
„Dejte na obrazovku kameru z rakety,“ zavelel Darson.
„Tato raketa je plně ovladatelná jen z kabiny lodi, a proto, pokud neexploduje dřív, tak se nám za 24 hodin ztratí z rádiového dosahu. Tedy vlastně tento typ je více méně neovladatelný, protože nebyl konstruován pro posádku. Na tento projekt NASA věnovala velmi mnoho peněz, něco přes 50 miliard dolarů, proto bych vás rád upozornil, že pokud se pokus povede, budete novináře informovat takto: NASA vypustila svoji první raketu nové generace jako pokus a hned napoprvé uspěla. Vývoj této nejmodernější rakety přišel cca na 100 milionů dolarů. Podařil se jí tak největší objev v oblasti kosmonautiky za celou její existenci. Tyto nové motory otevírají zcela nové dimenze naší vědě a jsou velkým skokem do budoucna.
To je všechno, ostatní bude zatím utajováno. Pokud se budou ptát proč se raketa vypouštěla na tak obyčejném letišti, jednoduše odpovíte, že to bylo nejekonomičtější řešení.“
„Čas letu t = 3 minuty,“ ozval se opět počítač.
Všichni přítomní v sále se napjatě dívali na obrazovku. Darson měl napětím zpocené celé čelo a třásl se jako osika.
„Tady pane řediteli, otřete se,“ potichu zašeptal jeho osobní tajemník a podal mu posmrkaný kapesník. Darson si utřel čelo a na jednom místě se mu na ně přilepilo něco, o čem mi etika nedovolí psát.
„Děkuji, jste velmi laskav,“ poděkoval Darson tajemníkovi. Nikdy ho neměl rád a nejraději by ho viděl v té raketě. Až vyšle další, nenápadně ho tam určitě nacpe. Stejně si už dělá chutě na jeho křeslo.
„Kdo si se mnou zahraje pexeso?“ přestal myslet na tajemníka Darson a zeptal se ostatních okolo sedících mužů.
„Já ...“
„Já ...“
„Já chci taky hrát,“ vrhli na něho téměř všichni žalostivý pohled.
„Tak dobře, zahrajeme si všichni,“ souhlasil s klidem Darson, zamíchal balíček a pomalu ho vyskládal na stůl.
„Kdo začne?“ optal se Darson.

Raketa letěla neslyšně vesmírem a vzdalovala se víc jak mílovými kroky od Země. Max otevřel oči. Raději je zase rychle zavřel. Poslouchal tiché hučení lodě a opět se pokusil otevřít oči. Nevyšlo to. Chvíli přemýšlel, co by měl udělat, ale nepřišel na nic rozumnějšího než otevřít oči. Podíval se na zem a potom na své nohy, které mu poletovaly u stropu.
„Hmm, buď jsem trochu přebral, nebo mám průšvih...“ pomyslel si.
„Nebo obojí,“ dodal si rychle pro sebe třetí možnost.
Na nic si nevzpomínal - měl malou amnézii od té doby, co se udeřil do hlavy. Jediné, co si jen velmi matně pamatoval byl jakýsi kokrhající kocour.
„Ve stavu beztíže to není zas tak zlé,“ pomyslel si. Zkusil pohnout rukou a vzápětí se rozplácl o strop.
„Možná to budu muset zkusit pomaleji,“ uvědomil si. Udělal pár pohybů jako ve vodě.
„Skvělé, to se mi bude líbit.“
Doletěl k malému okénku a uviděl něco, co mu vyrazilo dech. Za oknem letěla další raketa! Max si ji důkladně prohlédl. Všiml si, že je daleko menší. Raketa se pomalu otáčela a Max spatřil nápis, který na sobě nesla. „P-I-O-N-E-E-R,“ louskal název a něco mu ten nápis říkal, ale nemohl si ani za boha vzpomenout co.
„Pioneer?“ zeptal se sám sebe, zasmál se a přelétl přes celou místnost.
„Asi nějaká halucinace, raději si procvičím kraula a prsa,“ rozhodl se a začal ve stavu beztíže plavat.

„Již nyní je loď dva světelné roky od Země,“ poznamenal mladý inženýr.
„To je skvělé, vede si velmi dobře a navíc ještě pořád neexplodovala,“ pochvaloval si Darson.
„Za jak dlouho ztratíme s lodí spojení?“ zeptal se Darson, ačkoliv to věděl. Jen se rád jistil a rád byl ujišťován.
„Asi za 3 hodiny, 24 minut , 39 sekund, 42 setin sekundy, 52 tis...“
„Děkuji, to stačí. Nuže pánové, viděli jste nejdokonalejší typ motorů, jaký lze dnes na Zemi sestavit. Tato nová technologie nám umožní létat s posádkou až do jiných galaxií bez toho, aby posádka musela v první dvacetině cesty zemřít na sešlost věkem, hlady, na nedostatek kyslíku nebo nudou. Navíc lze s tímto pohonem doletět i tam, kam se zatím nedostanou ani naše satelity a startovat můžete třeba z vašeho soukromého letiště,“ Darson se na chvíli odmlčel.
„Tyto motory nám zajistí ty nejlepší předpoklady pro to, abychom mohli získávat informace i z jiných hvězdných soustav. “ Darson se podíval na tváře kolem sedících osob, které se tvářily trochu znuděně: „Tak dobře, chce si ještě někdo zahrát pexeso?“

„Voúúúú“, ozvalo se kabinou rakety. Max si začínal matně uvědomovat kdo je, co tu dělá a co by chtěl dělat. S hrůzou v očích se snažil doletět k řídícímu panelu lodi, na němž ležela velmi tlustá kniha. Max si ji vzal do rukou a přečetl si úvodní stránku:

VÍTEJTE !!!!!
Právě jste se octli na pokusné vesmírné raketě EITMA - 5. Pokud tato loď neexplodovala do tří minut po startu, gratulujeme Vám - přežili jste. Kdybyste se chtěli spojit pozemní základnou, učiňte tak co nejdříve, protože za 24 hodin po startu už nebude žádné spojení možné. Doufáme, že se Vám bude let líbit, a pokud budete chtít ještě někdy vycestovat do vesmíru, že k tomu použijete lodi naší firmy. Vždy mějte na mysli naše heslo: „Nikdy není tak zle, aby nemohlo být hůř !!!“

Max si ihned nalistoval obsah. „Spojení.........str. 1025“, zašeptal sám pro sebe a doufal, že se vrátí na Zemi.

SPOJENÍ
Tato loď není vybavena žádnou vysílačkou. Ke spojení s naší pozemní základnou musíte použít speciální vysílačku, kterou si můžete vyžádat v každé naší pobočce zdarma.

Max zcela rychle usoudil, že tato kniha mu nebude na nic a praštil s ní do kouta lodě. Podíval se na řídící panel. Zajímavostí tohoto řídícího panelu, byla ta zvláštnost, že neměl žádné řídící prvky ani žádné indikátory. Když si ho Max prohlédl důkladněji, zjistil, že samotný panel je důmyslně skrytý za ochranným krytem. Okamžitě ho utrhl a s ním bohužel i pár součástek. Jakmile spatřil vytoužený panel, polilo ho horko. Celý panel totiž přelepoval štítek s nápisem „MIMO PROVOZ - V případě potřeby volejte: 021 / 789 421 / 121.“ Max začal pomalu ale jistě propadat panice. Mocným machem doletěl až k malému okýnku. Když se podíval ven, spatřil oranžovou planetu. Nejhorší na tom bylo to, že to nebyla planeta, ale hvězda a taky ten fakt, že raketa bude prolétat v její blízkosti. I když raketa s největší pravděpodobností nenarazí do hvězdy, až budou prolétávat kolem ní, bude uvnitř takové horko, že se Max promění v obláček plynu. Nasucho polkl a cítil, že by měl už něco udělat. Najednou zpozorněl, protože se mu zdálo, že něco zahlédl. Maxem projela vlna vzrušení. Neznámý předmět se začal rychle přibližovat k raketě, ve které čekal Max. Po chvíli srovnal rychlost s Maxovou raketou a tak se zdálo, že zastavil asi 200 metrů od rakety. Max si uvědomil, že mu až nápadně něco připomíná. Podíval se ještě jednou z okna, aby se ujistil.
„Konvice?“ zašeptal sám pro sebe.
Ta neznámá loď totiž skutečně měla tvar konvice. Lidé na Zemi si myslí, že cizí formy života, kdoví proč, létají v lodích, jejichž tvar se blíží kouli, šípu, popřípadě talíři. Je to dáno tím, že na Zemi jdou na problém aerodynamiky přísně vědecky. V ostatních galaxiích tomu tak není, protože, jak tvrdí Trapité ze souhvězdí Makula, „Síla myšlenky je v kreativitě a fantazii a je hloupost kazit si ji jakoukoliv rozumnou myšlenkou a vědou.“
S cizí lodí se začalo něco dít. Z místa pod držátkem konvice se vysouvala jakási dlouhá a tenká trubice, dotkla se Maxovy rakety a prolomila trup.
„To je konec !!!“ myslel si Max, ale my víme, že je to spíš začátek. Celou raketu zaplnil randál a trubice začala vysávat okolní prostředí.
„Bléé...“ pomyslel si Max, když letěl trubicí.