„Chová se přátelsky a myslím, že není žádný důvod ho držet v karanténě,“ prohlásil Varis, když mluvil s Antarou. Ta se mu hluboce zadívala do jeho tří očí a sametovým hlasem pravila:
„Zcela souhlasím, kdo ví, za jak dlouho se ta malá obydlená planeta, tuším, že jí říkají Země, bude hlásit do mezigalaktické federace. Tento incident by mohl způsobit nějaké potíže. A co si myslíš ty, Persile?“ zeptala se tvora, který se momentálně snažil vypadat jako nenápadná zeď.
„Pokud nejde o život, tak klidně,“ mávl zviditelněným chobotem. Tímto na první pohled nedůležitým rozhovorem se rozhodlo o tom, že Max nebude muset podstoupit někdy až padesátiletou karanténu, aby se zjistily případné psychické nemoci, zvýšená agresivita atd. Zákon FMN /Federace mezigalaktických národů/ od jisté doby povoluje i vynechání karantény, protože, jak se bohužel ukázalo, je padesát let pro některé tvory velmi dlouhá doba. Tak se například stalo, že vyhynul rod Bigvojů - malých, neškodných a milých medvídků ne nepodobných pozemské koale, kteří dosahují délky života asi 12 let. K dnešnímu datu již žádného Bigvoje nenajdete, protože všichni umřeli v karanténních stanicích.
„Skvělé. Půjdu mu nyní říct, že může zajít k nám do velitelské kabiny,“ rozzářil se Varis. Zde je vhodné zmínit se o tom, že tritonové kromě několika relativně málých odchylek od jiných bytostí, měli i tu vlastnost, že se mohli skutečně rozzářit, pokud se nacházeli ve stavu štěstí, radosti nebo když byli bez světla. Díky této vlastnosti je kdysi využívala i cizácká rasa Wenonů. Jako zajatci jim museli Tritonové svítit večer v klecích u nich doma a v hospodách. Tato doba však již dávno skončila, protože se potom jednou k Wenonům dostal vynález žárovky. /Ve skutečnosti to nebyla klasická žárovka, ale trubice naplněná směsí aktivního Plutonia a Xenonu, která se zapalovala sirkou, ale takovými mírnými odchylkami jsem Vás nechtěl zdržovat./

Max se ještě stále rozhlížel po místnosti.
„Hele, kam odešel ten modrý mužíček?“ zeptal se Alfréda.
„Myslíš Varise?“ odpověděl mu otázkou Alfréd.
„No, asi ano," připustil Max a zapsal si jeho jméno do paměti.
„Asi se šel zeptat, co s tebou má udělat, ale neboj se, každou chvíli už bude zpátky,“ zamumlal Alfréd a otočil se ve vaně na záda. Max si až nyní všiml, že Alfréd nemá nohy čtyři, ale že jich má rovných šest.
„Ty máš šest noh?“ zeptal se spíš ze zdvořilosti a už ho takové věci pomalu přestávaly udivovat.
„No jo, ale jen zatím. Ve skutečnosti jich budu mít dvanáct, ale to až dospěji,“ přiznal se Alfréd.
„A kolik ti je let?“ podivil se s úctou, jakou máte projevit každému mluvícímu krokodýlovi, Max.
„Tři měsíce a třináct dnů,“ odpověděl hrdě dvoumetrový Alfréd. Max nasucho polkl - to co se před ním povaluje, je vlastně jen jakési štěnátko. Dveře se neslyšně otevřely a do ordinace vstoupil Varis.
„Koukám, že jste se skamarádili,“ prohlásil Varis a pohladil Alfréda.
„Co budete se mnou dělat?“ vyhrkl rychle Max.
„Ničeho se neboj, teď půjdeme do velitelské kabiny, kde se seznámíš s ostatními členy posádky,“ řekl monotónním hlasem Varis.

Varis a Max pomalu a beze slova procházeli lodí. Max přemýšlel. Hodně přemýšlel. A to nad čím přemýšlel se mu vůbec nelíbilo:
„Teď se asi stanu potravou pro toho jejich Alfréda, zatraceně.“
„Aúúúú,“ ozývalo se z velitelské kabiny. Varis přidal do kroku a Max se naopak zastavil.
„Musím tam jít?“ ozval se ustrašeně a ve tváři měl výraz selátka, které zahlédlo přes ohradu řezníka s nožem v ruce.
„Jistě a hoď sebou,“ přikývl Varis a počkal až k němu Max dojde. Oba stáli už u dveří.
„Brzy mě už zabijí, cítím to,“ bědoval v myšlenkách Max.
„Aúúúúúúúú,“ ozval se tentokrát o dost hlasitější výkřik. Dveře se otevřely. Tři bytosti stály u jakéhosi stolu.
„Nějaký rituál, budu asi oběť,“ problesklo Maxovi hlavou opět rychlostí, kterou by se mohlo světlo chlubit.
„Aúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúú, sakra ať už toho nechá...“ promluvil stůl. Tedy alespoň tak se to zdálo Maxovi.
„Co se děje?“ zeptal se Varis a rozhodil všema čtyřma rukama.
„Indikátor úzkosti je přetížen,“ řekla Antara a ukázala rukou na stůl, kde ležela křišťálová koule, která se svíjela v křečích.
„Milý humanoide, buď tak laskav a uklidni se,“ snažila se Maxovy obavy rozptýlit Antara. Max se uvolnil a chtěl přestat myslet na špatné věci. Hledal dlouho nějakou pozitivní myšlenku, která by se mu dovedla uhnízdit v mozku.
„Nikdy není tak zle, aby nemohlo být hůř.“ vzpomněl si na slogan z knihy o raketě. Moc optimismu v tom nehledal, ale přece jen se trochu uklidnil.
„Aáááááá, to je úleva,“ prohlásila křišťálová koule a dostala se do svého normálního tvaru.
„Tedy dnes to bylo vskutku vyčerpávající. Jsem unavená, zkusíme to jindy, ano?“ zeptala se Antary a zamlžila se.
„Ale jistě, uložím tě zpět do telepaticky odolné schránky,“ souhlasila Antara. Vzala kouli a schovala ji do něčeho, co nápadně připomínalo krabici od bot. Max se na krabici zadíval pozorněji a uviděl malý nápis: „ADIDAS - Ty pravé boty.“ Další z věcí, které se zdály všem nezasvěceným pozorovatelům podivné, či nesmyslné, patřil i indikátor úzkosti. Tento přístroj vypadal jako křišťálová koule a sloužil pro indikaci nervových vypětí. Používali ho hlavně psychiatři a psychologové, občas ale našel své uplatnění i na vesmírných lodích, kde se jím zjišťoval psychický stav posádky. Koule dokázala zjistit velmi snadno psychický stav, ve kterém se zrovna nachází ten či onen tvor. Zpravidla se používala jednou za rok, při obvyklých psychotestech. Jinak ležela v papírové krabici, někde mezi nepotřebným harampádím, kterého je v mezigalaktických lodích vždycky dost. A proč bývá ta krabice z papíru? Z celkem prostého důvodu. Vědci na Zemi se teprve pokouší zjistit, zda vůbec může něco jako telepatie existovat, ale na Rafaelu 8, což je jeden celkem nevýznamný měsíc, se přišlo na to, že jako jediný dostatečný izolant telepatických a mozkových vln je papír. Vědci se dlouhá léta pachtili tím, že vyvíjeli zcela nové látky, aby dokázali dostatečným způsobem odstínit rušení telepatií a pak jednoho krásného dne zkusil jistý žák základní školy navštěvující 2.A použít papír a ono to vyšlo.
„Jak to, že rozumím všemu, co říkáte?“ zeptal se Max. Antara se otočila k Varisovi. Max si ji prohlédl v celé kráse. Ze všech bytostí které na lodi potkal, se právě ona nejvíc podobala člověku. Její výška byla něco kolem 170 centimetrů, měla dvě nádherné oranžové oči a spoustu dlouhých tmavě modrých vlasů. Její křivky vypadaly velmi ladně a navíc měla i pěkný hlas.
„Varis Vám to ještě neřekl?“ zeptala se překvapeně.
„Ještě jsem se k ničemu nedostal,“ přiznal se Varis.
„Varis Vám voperoval univerzální mezigalaktický překladač. Nyní znáte jakýkoliv galaktický jazyk. O baterie se starat nemusíte, protože vydrží 500 let a člověk, pokud se nepletu, o něco méně. Já se jmenuji Antara, Varise znáte, s Alfrédem jste se již taky seznámil. Dovolte tedy, abych Vám představila Persila,“ pokračovala Antara a ukázala vedle sebe.
„AHOJ,“ řekl vedle nich stojící živočich. Persil vypadal jako dvoumetrová gorila se sloní hlavou. Max o krok ucouvl a vté chvíli se s Persilem začalo něco dít. Zdálo se, že mu chlupy vrůstají zpět do kůže a chobot se mu začal zmenšovat. Max se na něj vyjeveně díval. Nyní již zůstával Persil v jedné podobě a dál se neměnil. Max vykulil oči a konečně promluvil: „Páni, vždyť ty vypadáš jako já.“
„Víte, on Persil je polymorfní bytost,“ vysvětlila tuto proměnu Antara a hned mluvila dál:
„A toto je také část posádky náš robot XYZ-289 v.č. 2 876 345,“ ukázala Antara na věc, o které si Max myslel, že zde je jako okrasný inventář nebo stojan na květiny.
„Pro přátele Xyz,“ ozval se robot, který vypadal jako všelicos, jen ne robot. Z dálky se jevil jako velká krabička od sardinek a zblízka jako těch krabiček víc. Například jeho ruka se skládala z asi šesti takových kvádrů a jeho hlasový modul připomínal zvukem spíš tunu padajícího plechu.
„Mé jméno je Max,“ představil se všem najednou.
„Pocházím z planety Země, která se nachází v galaxii Mléčná dráha. Přicházím k vám v míru,“ doplnil se Max.
„To my víme,“ zahřměl Persil, který se mezitím dostal do své původní podoby a hned pokračoval:
„Kdyby tomu tak nebylo, tak bychom celou tvou loď zničili.“
„Ech?“ vydal ze sebe Max, který byl překvapen změnou Persilovy nálady.
„Promiň, jen jsem zkoušel pouštět hrůzu,“ zčervenal Persil
„Co se mnou hodláte udělat?“ zeptal se Max. Varis, Antara i Persil se na sebe podívali.
„Nad tímto jsme ještě nepřemýšleli,“ řekli všichni tři současně.
„Pokud chceš, můžeme tě vysadit na nejbližší planetě,“ navrhl Varis.
„Ale to bych ti moc nedoporučoval,“ přihlásil se o slovo Xyz.
„Nejbližší planeta je Morvan 4 a tam žije jen jeden druh, myslím, že se mu říká Vetřelci. Nejsou to humanoidi, takže by sis s nimi asi moc nerozuměl,“ vysvětlil vše zcela srozumitelně a jasně, jak se dalo od robota čekat.
„No, ale můžeš tu zůstat s námi a letět na Yogurt,“ navrhla Antara.
„Kam?“ vytřeštil oči Max.
„Yogurt, planeta v systému WAS-1287,“ odpověděl za Antaru Xyz.
„Zatím si můžeš prohlédnout loď, prostudovat dějiny vesmíru a odpočinout si,“ prohlásil Varis.
„Když tě bude něco zajímat, zeptej se mě nebo počítače,“ řekl a usedl do pohodlného křesla. Max se rozhlédl po kabině, ve které se nalézal. Obzvlášť ho zaujala jedna stěna, kterou pokrývala souvislá vrstva nějakých zřejmě indikačních prvků.
„To je váš počítač?“ zeptal se ze zájmem nedaleko stojícího Varise.
„Prosím?“ nepochopil jeho otázku a rozhlížel se okolo sebe.
„Ta stěna, která celá bliká a má na sobě spoustu různých diod, displejů a žároviček je asi váš centrální počítač, že?“ zopakoval mu klidně otázku Max.
„Ach tak. Ne, to není počítač,“ odpověděl mu pro změnu stručně Varis a prohlížel si tu stěnu.
„A k čemu to tedy vlastně slouží?“
„No v podstatě na nic, ale vypadá to velmi efektně, protože se nás na to ptala zatím každá návštěva,“ připustil Varis a zavadil pohledem o Maxe, který se právě snažil pochopit poslední část jejich rozhovoru.
„Aehm, hm no jo, aha,“ strávil vše konečně Max a vzpomněl si na pozemské filmy, kde se v každém SCI-FI povinně vyskytovala obrazovka osciloskopu, obrovské blikající panely nebo jak vnitřek počítače blikal tisíci světelnými diodami.
„Nepoletíme náhodou třeba kolem Mléčné dráhy?“
„To bohužel nebude možné, protože FMN nám výslovně zakázala do této oblasti létat, alespoň do té doby, dokud se vaše planeta nevyčistí, dokud nezemřou nebezpečné organismy na Vaší planetě a vlastně do té doby, než Země bude zničena,“ vyloučil zcela tuto variantu Varis a podíval se na Maxe.
„Země zničena?“ vyděsil se Max a sklouzl do křesla.
„Jo, nebude to moc příjemný konec.“
„Aha, asi nějaký virus, co?“ zkusil si tipnout Max, trochu zklidněný. Někdy to přece Zemi postihnout musí, nic není věčné.
„Ne,“ konstatoval suše Varis a pak se podíval do počítače. Poškrábal se na hlavě a pak Maxovi klidně řekl:
„Země bude pravděpodobně zničena rasou z planety Gothus.“
„Zničena?!?“ zašeptal Max a stále měl v hlavě tuto myšlenku. Místnost naplnilo ticho, ale ne obyčejné ticho. Tento druh ticha vám dokáže zajet do mozku, udělat vám z něj marmeládu, vyskočit ven, převálcovat Vaši hlavu, rozdrtit plíce tak, že nemůžete dýchat, později vám vypálí oči, utrhá ruce a potom vás celého nacpe do tlamy a rozkouše. Max napočítal v duchu do tří.
„Ale co, já chci zemřít doma, i kdybych se měl třeba odpařit. Je to můj domov. Ten zákaz musí mít vyjímky, protože někteří lidé viděli mimozemské rasy u nás doma. Můžete přece udělat výjimku, ne?“ zkoušel nafouknout své naděje na nejvyšší možnou míru Max.
„No nejste zrovna vyhlášená planeta. Většina lodí u vás jen havaruje a posádku okamžitě unese FBI nebo PENTAGON. Ovšem je možné, že lidé nějaké mimozemšťany viděli, protože existují rasy, které si jen dělají z lidí legraci. Ukáží se jim na pár chvilek a pak uletí. Těm chudákům potom ostatní lidé nevěří, že viděli návštěvníky a končí tak povětšinou na nějakém pěkně vybaveném oddělení pro psychické poruchy. Tito návštěvníci ale tyhle výlety podnikají bez povolení. Myslím, že se na Zemi už nevrátíš a měl by ses s tím smířit,“ pronesl vážným tónem Varis.
„Smířit?!! Jak se mám smířit s tím, že jsem se nedobrovolně ocitl v raketě? Jak se mám smířit s tím, že jsem viděl bytosti, o kterých kdyby mi někdo včera vyprávěl, tak bych ho asi poslal pro svěrací kazajku nebo pro kilo prášku na uklidnění? Jak se mám smířit s tím, že už nikdy neuvidím svou rodnou planetu, která bude rozmetána na prach?“ kvílel smyslů zbavený Max a převaloval se v křesle.
„Nechápu, proč by ses tam chtěl na těch pár dní vracet,“ zavrtěl hlavou Varis.
„Jakých pár dní?“
„Vždyť jsem ti říkal, že Země bude asi zničena. A můžu ti říct, že brzo,“ usmál se Varis. Max seděl jako opařený a přitom mu běhal mráz po zádech. Hlavou mu probíhalo tolik věcí zároveň, že mu mohl palubní počítač závidět.
„A jak to můžete vlastně vůbec vědět?“ zamyslel se Max.
„No, je to přece v horoskopu na tento měsíc pro planetu Zemi,“ zatvářil se udiveně Varis.
„V horoskopu. To jsou takové ty nesmysly, které vycházejí dennodenně v časopisech, že?“ ujistil se Max.
„Ano, ale my je děláme podle těch nejnáročnějších algoritmů. Šance, že se splní, činí 92 procent,“ vstoupil do hovoru i Xyz.
„A sakra,“ zbledl Max.
„Nemysli na to a vezmi to z té lepší stránky.“
„Z jaké lepší stránky?“
„No, třeba potkáš spoustu zajímavých osobností, které bys na Zemi určitě nepotkal...“
„A taky nepotkáš spoustu špatných lidí, které by jsi na Zemi potkal.“ doplnil Varise Xyz.
„Pokud tě to potěší, tak já taky už nikdy neuvidím Zemi,“ snažil se ho uklidnit Varis.
„Tak co mám podle Vás teď dělat?“ zeptal se Max.
„No, vzhledem k tomu, že prožiješ svůj zbytek života různě po vesmíru, doporučoval bych ti, abys načerpal nějaké informace z počítače,“ poradil mu Xyz a podrobně studoval Maxovu tvář. Ta se různě kroutila a po chvíli se odevzdaně přestala cukat.
„Tak, mně zaveď k počítači,“ souhlasil nakonec smířený Max a v hlavě mu pořád hučelo několik slov, které dávaly dohromady jedinou myšlenku - už nikdy se nevrátí.