Antara, Max, Xyz, Alfréd a Varis s cizincem v náručí vyšli ven z lesa. Varis šel jako první. Již zdálky viděli, jak se doprostřed vesnice sbíhají lidé.
"Připravují se nás uvítat," prohlásila Antara.
"A kde vzali tak rychle vidle, luky a šípy?" podivil se Max.
"Cože?" zeptal se Varis a vzápětí proletěl kolem našich přátel oštěp.
"Sviiiissst."
"Jo, šípy, já jsem ti asi špatně rozuměl," kývl hlavou Varis.
"Přicházíme v míru," křičel na ně Max svou americkou angličtinou, jenže angličtina se na této planetě vyvinula jako samostatný jazyk a měla oproti té pozemské dost odchylek. Tak například, když Max křičel: "Přicházíme v míru," ve skutečnosti to znamenalo zcela jinou větu a to: "Více jídla." Vesničané se zděsili a upustili své luky.
"Nech to na mně, taky umím anglicky," poklepala Maxovi na rameno Antara.
"Nechceme Vám ublížit. Neseme vašeho kamaráda, který omdlel." Z hloučku polonahých mužů a žen vystoupil zřejmě náčelník, který se sice neochotně, ale přece jen promluvil na Varise.
"Vy jste nějací divní turisté. Máte namířeno na maškarní, že?" Varis položil omdlelého cizince a povídá: "My vlastně nejsme ani turisté."
"Vy máte čtyři ruce?"
"Ano."
"A do ...." řekl omdlévající náčelník.
"Tedy nevím, co to má tento národ za vychování, ale u nás když se s někým mluví, tak se neomdlévá," postěžoval si Varis a kroutil hlavou.
"A navíc se chovají všichni absolutně stejně," přidal se Alfréd a dodal: "Koukej, omdleli." Varis se podíval na asi 30 zhroucených těl ležících v trávě a jen si povzdychl: "Barbaři."
"Moc se jim nediv, asi neviděli nikdy mimozemšťana," hájil je Xyz.
"Co budeme dělat? Všechny je neunesu," rozhlížel se Varis.
"Necháme je tady, doufám, že jsme neuspali celou vesnici," řekl Alfréd.
"Alespoň se prospí. Ale co my?"
"Podíváme se dál, v nejhorším se můžeme vrátit," navrhl Max.
"A umožnit jim další dávku spánku..." uchichtl se Alfréd.

"Jdeme už půl hodiny a nic," poznamenal Varis, když počtvrté zakopl o stejný kámen.
"Asi chodíme pořád dokola," přidala se Antara.
"A co takhle to vzít podél tamtoho plotu z pletiva?" zeptal se Alfréd.
"Plotu? Z pletiva? V pravěku?" podíval se na Alfréda Max, který si začal významně ťukat na čelo.
"Tam toho," ukázal Alfréd čumákem.
"A do ..." řekl Max a omdlel.
"Vstávej," zatřásla s ním Antara.
"Mami?" probral se Max.
"Omdlel jsi, už začínáš být zábavný jak ti cizinci," rýpl si Varis.
"Můžeš jít dál?" starala se o Maxe Antara.
"Jistě. Promiňte, ale trochu to se mnou zamávalo."
"Tak už pojďte," káral jejich výřečnost Alfréd.

Po další půlhodině došli až k nějaké bráně.
"To je divné, ještě jsem neviděl vesnici, kde by všechnu svoji obecní půdu oplocovali," divil se Max.
"Ne, to není zvykem ani ve Skotsku," konstatoval Xyz.
"Ty znáš Skotsko a Skoty?"
"Jistě, byli vyhlášeni jako nejspořivější národ již roku 1723, ale od té doby je sesadil z trůnu rod Pritů. Našel jsem ten záznam v mojí databázi."
"Vidíš tamhle tu ceduli?" zeptal se Max Antary.
"Jo."
"Co je na ní napsáno?"
"Zábavný pravěký park."
"Takže nejsme na planetě s pravěkými obyvateli, ale na normálním civilizovaném místě," oddechl si Max.
"No to je určitě fajn. A dál je na té ceduli napsáno, že nejbližší město je ještě 10 km daleko," pokračovala Antara, už celkem znuďená ze všech těch idiotských pochodů, které jsem do té knihy dal jen proto, abych trochu prodloužil děj.
"Už mi rostou další dvě nohy, takže to snad bude snadnější," radoval se Alfréd.
"Ukaž. No vidíš, za chvíli už budeš dospělý," podpořila ho psychicky Antara a několikrát ho pohladila.
"Mohu se ještě napít z tam té studánky?" ukázal Alfréd na jakousi kaluž.
"Jistě, jen se napij." Po chvíli mlaskání, se Alfréd vrátil zpět.
"Našel jsem tam tohle, leželo to na nějakém kameni, který stál uprostřed nějakého kruhu," odbrkl si a opatrně položil před Antaru předmět, který držel v hubě.
"Vypadá to jako malý domeček s dvířky."
"To je malý domeček s dvířky, zřejmě nějaká pohanská hračka pro malé děti. Vezmi si to a pojď," prohodila Antara směrem k Alfrédovi.