Kapitola 27

Země se právě probouzela do krásného dne. Příroda se začínala projevovat. Ptáci začínali zpívat, kobylky skákat a ježci hledali místo, kde by mohli přespat. Slunce pomalu vycházelo. Vycházelo na východě. Vlastně tak vycházelo vždy, ale to není přece nejdůležitější. Z východu si to totiž také přifrčel jakýsi modul, který v tichosti přistál u Maxova domu. Max v něm byl již 20 minut vzhůru a obdivoval Zemi nejdřív jako malou kuličku, a pak jako větší a větší. Litoval, že u sebe nemá křupky nebo chipsy, protože to byl opravdu fantastický pohled. Našel jen půlku nakousnuté tyčinky, kterou zahodil a pak jednu celou. Co jiného s ní mohl udělat než sníst? Když pak po chvíli přistál, cítil se jak znovuzrozený. Přistál jen asi 15 metrů od svého domu. Vyšel ven z modulu a několikrát se mohutně nadýchl vzduchu. Pak se zlomil a zakašlal. Na lodi dýchal čistý vzduch a navykl si na něj velice rychle. Takhle si bude muset opět zvyknout na tu směs, která se dýchá na Zemi. Prošel okolo svého auta. Sám nevěděl, co má dělat. Má nyní zkusit sabotovat test rakety? Nebo má zadržet druhého Maxe? A co jeho šéf? Mohl by si zachránit místo. Když se pak v myšlenkách zastavil, zjistil, že stojí u dveří svého domu. Zkusil najít klíče, ale pak si uvědomil, že klíče odhodil už dávno. Ještě za dob, kdy byl na Zemi. Ale teď, teď je na Zemi zase. Stiskl tlačítko u dveří. Ozval se tichý zvonek. Chvíli čekal, ale nic se nedělo.
"Samozřejmě, vždyť teď tvrdě spím," pomyslel si a podržel tlačítko déle. Zprvu se nedělo, ale dutá rána, kterou uslyšel, mu zvedla náladu. Zřejmě se mu už provedlo vzbudit sama sebe. Zaslechl zvuk, který se přibližoval. V zámku zarachotil klíč a dveře se pootevřely. Vykoukla z nich rozespalá hlava.
"Dobrý den. Děkuji, že jste mě vzbudil, už budu muset jít do práce," řekla jen a zase zabouchla dveře. Tato reakce Maxe, tedy toho přede dveřmi, trochu zaskočila. Pak se ale dveře rozletěly a tvář která z nich hleděla byla podivně bílá.
"Nikdy jsem neměl moc rychlé reflexy," usmál se na ni Max a vkročil dovnitř.
"Promiňte," omluvila se postava v pyžamu a zmizela v kuchyni. Z ní se ozvalo syčení vody. Když se postava znovu objevila, měla mokré vlasy a tvář.
"Vy jste ještě tady?" podivil se Max v pyžamu.
"Je to i můj byt," přikývl Max.
"Jistě, vtom případě bych si měl přestat sám ze sebou vykat. Dáš si skleničku?" popošel k baru Max v pyžamu.
"Já ne. Ale ty si dej, potřebuješ to," řekl Maxovi Max a prohlížel si sám sebe v pyžamu, jak si roztřeseně nalil sklenku.
"Obvykle to nedělám, ale to ty asi víš," mávl rukou Max v pyžamu a ukazoval na sklenici. Pak ji do sebe hodil.
"Nemáš cigaretu?" vyrušil ho Max, který ještě stále stál u dveří a vychutnával si pocit, že je opět na správné planetě.
"V kapsy u bundy. Na věšáku. Víš kde je věšák? Samozřejmě že to víš," mluvil k sobě Max , popadl láhev oběma rukama a napil se z ní. Druhý Max zatím našel v bundě poloprázdnou krabičku a zapalovač. Jednu cigaretu si vytáhl a zapálil. Krabičku i se zapalovačem si strčil do bundy, kterou měl na sobě. Vrátil se zas do pokoje, kde ležel na pohovce Max s prázdnou flaškou a ještě prázdnějším pohledem ve svých očích. Pootevřenými dveřmi se protáhnul kocour a skočil na ležícího Maxe. Max zavřel dveře, zbytečně do pokoje táhlo. Kocour se zamyšleně podíval na Maxe stojícího u dveří a na tělo, na kterém ležel. Pak dlouze a smutně zamňoukal.
"Jsi z toho úplně zblblej, co?" uchechtl se Max a dlouze si popotáhl. Nikdo mu pochopitelně neodpověděl. Max zašel do garáže. Chvíli se tu přehraboval ve starých věcech, až našel to, co potřeboval. Vzal si to do ruky a vrátil se do pokoje. Provaz který držel, hodil na pohovku. Hodil si Maxe na záda a odnesl ho do kuchyně. Tam ho posadil na židličku a pevně ho svázal.
"To je ironie, svázat sám sebe, abych si náhodou nezkřížil cestu," pomyslel si nahlas. Kocour se mu třel o nohu.
"Co je ty milej blbečku?" pohladil ho Max. Kocour byl tak překvapen jeho přátelskou náladou, že mu z vděčnosti sekl po ruce.
"Kuš potvoro," lekl se Max a zaposlouchal se. Slyšel, jak někdo startuje auto. Trhnul sebou a utíkal před dům. Jeho auto právě mizelo v zatáčce.
"Přesně, jak to má být," řekl si spokojeně, protože se ztrátou auta se vyrovnal už dávno. Podíval se na displej mikrovlnky, z kterého zjistil, že už je půl osmé. Proč má pocit, jak kdyby na něco zapomněl? Přešel k telefonu, zvednul sluchátko a vyťukal číslo.
"Gaiger, prosím?" ozvalo se ze sluchátka.
"Tady Max. Moc se omlouvám, ale dnes nepřijdu do práce. Jsem nemocný," řekl Max a hrál si s dohasínající cigaretou.
"Dobře, dobře," zabručel Gaiger a praštil sluchátkem. Max položil taky sluchátko, jen o něco šetrněji. Ze dveří vytáhnul klíče, vyšel ven, zamknul za sebou a strčil si je do kapsy. Už se netvářil moc sebejistě. Něco tomu všemu totiž chybělo. Tou věcí byl plán. Max moc dobře věděl, že žádný nemá. Co bude dělat? Řekne Darsonovi, že je špatný nápad posílat do vesmíru rakety? Nevěděl, co ho čeká nyní a to ho strašně znervózňovalo. Zapálil si další cigaretu. Vdechoval kouř celým tělem. Moc dobře věděl, co to dělá s jeho plícemi. Zamračil se a cigaretu zahodil.
"Neměl bych kouřit," pomyslel si a vydal se na cestu k letišti. Stále však měl pocit, že něco nedomyslel, že něco je špatně.
"Dobrý den," pozdravil ho soused Smith, veselý a čilý stařík, který již brzo ráno vstával, aby se postaral o své nádherné záhony růží.
"Dobrý den i vám," kývl na pozdrav Max.

Max se probudil. Byla mu zima a vůbec se mu nelíbilo, že má ruce a nohy svázané k židli. Hodiny na lednici oznamovaly, že je něco po deváté. Ten Max, co ho svázal, zřejmě nebyl zcela při smyslech, protože nechal na stole ležet nůž. Chvíli mu sice trvalo než se k němu dostal, ale pak už nebylo moc těžké ho použít. Jakmile se dostal z této nedobrovolné pozice na židli, šel se obléci. Hlavou mu však neustále létalo plno myšlenek. Možná že měl důvod k tomu, aby se sám svázal. Nebo to byla jen halucinace? Jistě, co jiného to mohlo být. Svět by existenci dvou Maxů nepřežil. Je to jen čistě psychologická záležitost. Zřejmě si to vsugeroval. A navíc byl opilý, no vlastně ještě je. Ale halucinace ho nemohla svázat. A co když je to sen? Kam se vlastně poděl ten druhý Max? Neříkal něco o letišti? Maxův mozek se dostával do nebezpečného stavu a hrozilo, že největší firma na výrobu procesorů bude opět překonána. Letiště? Letiště. Letiště! Max si upravil kravatu a otevřel dveře. Chtěl otevřít dveře. Bohužel se nejen jevily jako zamčené, ale zamčené opravdu byly. Max tedy musel jít oknem. Vyskočil z něj a dopadl na nohy. Upravil si kravatu a vydal se na letiště.
"Dobrý den, pane Smith," vesele oslovil staříka.
"Do... Hmm, vy jste přece před chvílí tudy už šel, ne?" měřil si ho podezřívavě stařík svým pohledem.
"Jistě, už mockrát. Bydlím tu přece už skoro pět let," nepochopil narážku Max a pokračoval v chůzi. Má štěstí, na letiště je to odtud co by kamenem dohodil.

Nízko v mracích zarachotilo něco tak silně, že se Max musel podívat tam nahoru, co se děje. Spatřil, jak ohromný Boeing klesá čím dál níž, a jak mizí za domy.
"Krucifix," zaklel Max. Konečně si totiž vzpomněl, kde má jeho plán mezeru. Jeho dům za několik sekund zboří letadlo a zabije Maxe, který je vlastně i on. Pak se ale rychle otočil. Musí splnit úkol. Vešel do letištní haly.
"Kde bych mohl mluvit s ředitelem letiště?" zeptal se usměvavé ženy u informačního pultu. Ta se stále usmívala, ale Maxovi žádné informace nesdělila. Dokonce se zdálo, že nehnula ani brvou. Když si ji prohlédl důkladněji, zjistil, že slečna je jen z lepenky.
"Kde je pan Darson?" zeptal se další krásky za pultem.
"Pan ředitel Darson je nyní na startovací rampě 7," sdělila mu ona.
"Jistě, tak to začalo. Díky, já si ho najdu.", odpověděl Max.
"Chcete mapu?" zeptala se sličná děva.
"To není nutné, znám to," poděkoval Max a utíkal na rampu 7. Jen co zmizel, objevil se zde první Max.
"Promiňte," naklonil se k papírovému modelu.
"Tady," usmála se žena, se kterou před chvílí mluvil Max.
"Neviděla jste, kam jsem šel?" zeptal se jí.
"Jistě, spěchal jste na rampu 7. Chcete mapu?" nevyvedla otázka Maxe ženu z její dobré nálady a nezaktivizovala ani mozkové buňky, které již několik let odpočívaly.
"Děkuji," popadl ji Max a dal se do běhu.
"Pane, to musíte zaplatit," křičela za ním žena. Když se nezastavil a zmizel za rohem, zavolala ostrahu a dala jim Maxův stručný popis. Ti se okamžitě vydali na rampu 7, kde našli hledaného, jak se prochází s cigaretou před hangárem.
"Jste zatčen," konstatoval suše první, obtloustlý strážce.
"Proč, ještě jsem nic neudělal?" podivil se Max.
"Ukradl jste mapu v hale," odpověděl mu větší a štíhlý strážník.
"To je nesmysl," odporoval dál Max a nervózně se díval na ukazatel, který hlásil 10 minut do startu testovací lodě. Ten obtloustlý ho chytil a prohledal všechny kapsy. Našel jen nějakou zmuchlanou kuličku. Chvíli ji zkoumal, pak ji rozbalil a usmál se.
"Takže vy o žádné mapě nic nevíte?" zahučel.
"Tu mi dala sekretářka. Tedy v jiném časoprostoru, abych to uvedl na pravou míru," pokrčil rameny Max.
"No to jsi tedy skutečně uvedl na pravou míru," uchechtnul se ten vyšší a nasadil Maxovi želízka.
"To nemůžete, oni by pak zničili Zemi," cukal se Max.
"Jistě," kývli na sebe oba a postrkovali Maxe před sebou.

Když konečně Max našel rampu 7, na ukazateli byla tři čísla. 0:23, svítilo sekundu na ukazateli a pak se poslední číslice změnila na dvojku. Max se nemohl dočkat a hořel netrpělivostí, co se pak stane. Dav lidí, který byl od něj jen kousek, taky hořel zvědavostí. Pak se malé letadlo, které stálo opodál tiše vzneslo a za chvíli zmizelo jako malá bezvýznamná tečka.
"Chtěl jsem se podívat na start rakety?" podivil se Max a vydal se zpět do haly. Tam vrátil ženě mapu.
"Příště si ji kupte!" zařvala na něj. V téže chvíli se otevřeli dveře a z nich vyšel druhý Max. Dal jí na stůl dolar, smutně se kouknul na sebe, jak tam stojí s otevřenou pusou dokořán a poplácal se.
"Zastavil jsi ten pokus?" zeptal se Maxe.
"Ne, nevěděl jsem, že ho mám zastavit," špitl Max.
"To nic, půjdeme za Darsonem," uchechtl se druhý Max.
"Proč?" podivil se Max.
"Protože nám dluží spoustu peněz za náš rozbořený dům," řekl mu Max a vyndal ze své kapsy klíče.
"Za náš dům?"
"Zbořilo ho letadlo. A taky bychom později měli na policii nahlásit to ukradené auto," zamyslel se Max.
"Hmm."
"Peníze, které dostaneme si rozdělíme na půl. Já poletím do Evropy. Mám tam v České republice kamarády, ale to ty víš," zasnil se Max.
"Já zůstanu tady. Mám tu práci, bydlení seženu a pak se mi tu líbí," řekl mu Max.
"Jak myslíš," řekl Max a vydal se ke kanceláři ředitele.
"Jak to, že existuju dvakrát?" zeptal se ho první Max.
"To je dlouhý příběh. Dost dlouhý a trochu zmatený..." odpověděl mu Max a zaklepal na dveře s nápisem "Ředitel".