Kapitola 26

Varis se skláněl nad Xyzem, kterému předtím odstranil kryty. Antara sebou mrskla do křesla a jen strašně unavená seděla. Alfréd se rochnil ve vaně a chrochtal blahem. Max se zase pletl do práce Varisovi.
"Vážně nás chceš opustit?" zeptal se ho zamyšleně Varis a vyndal Xyzovi z hrudi desku. Byla celá ohořelá.
"Div, že nezačal hořet," podivil se Max.
"Na něco jsem se tě ptal, vzpomínáš?" řekl tiše Varis a zapájel Xyzovi nový řečový procesor.
"Nechci. Moc rád bych tu zůstal, ale nemám na vybranou," odpověděl mu Max.
"Podej mi tamhle ten procesor," ukázal Varis směrem ke stolu.
"Strašně se mi tu líbí," vzdychl Max.
"Tak tu zůstaň," odpověděl mu Xyz.
"Nemůžu. I když jsem měl vždycky smůlu, přece jen mě na Zemi občas potkalo štěstí. A pak je to moje rodná planeta," řekl Max a do očí se mu nahrnuly slzy.
"Už jsme ti říkali, že nemůžeme k Zemi letět," položil mu ruku na rameno Varis.
"Musíte mne tam odvézt, nebo mi alespoň poskytnout nějaký jiný způsob, jak se tam dostat. Zachránili jsme sakra vesmír, tak mám snad právo zachránit i svou planetu?" řekl téměř plačtivě Max. Varis zasunul do Xyze kartičku o velikosti kreditní karty.
"Vidíš?" zeptal se ho.
"Perfektní a čistý obraz. Ještě mi napoj mé záznamové jednotky k systému a pak koordinační část," odpověděl mu Xyz, který se stále nehybně nalézal v téže poloze.
"Můžeme ti dát jednu z evakuačních lodí a naprogramovat ji tak, aby přistála u tvého domu," ozval se Xyz a poté co Varis připojil záznamové a koordinační jednotky k systému několikrát zamrkal.
"Díky," zašeptal Max.
"Co to vůbec bylo? Zhroutil ses jak domek z karet," kroutil hlavou Varis a zašroubovával poslední kryt.
"Spustil jsem kontrolní program a ten zjistil, že mi napraskla jedna z desek, bez níž nemohu vůbec fungovat. Tak jsem se porouchal," pokrčil svými umělými končetinami Xyz.
"Já už musím letět domů," přerušil je Max a v očích se mu leskl stesk po domově.
"Můžeme tě přesně dopravit na souřadnice, na které chceš, ale nemůžeme hýbat s časovou osou. Nikdy se nedostaneš zpět do minulosti," zavrtěl hlavou Varis.
"Na to už mám vymyšlenou fintu," řekl Max a na chvíli se dokonce usmál.
"Ty krabice DEDELI?" domyslel si 4 235 689 a 879 Xyz.
"Jo, je to jednoduché. Žádný obchodník by si ve vesmíru nedovolil vyrobit klamavou reklamu. Prostě sním těch 150 tyčinek a budu zase doma," snažil se mluvit přesvědčivě Max.
"Ale to ti přece jen prodlouží den," vykřikl Varis.
"Ne. Vtip je vtom, že je musím jíst od druhého konce, prostě abych se dostal zpátky," osvětlil jim teprve nyní všechny podrobnosti svého plánu Max.
"Je to riskantní, co když to nevyjde?" otočila se v křesle k Maxovi Antara.
"Máš plán jak ji vůbec zachráníš?" vybafl na něj Alfréd.
"Nevím," odpověděl oběma najednou Max.
"Všechno je nastavené," oznámil Xyz.
"Musím jít. Já. Já," Max se zadrhnul.
"Hodně štěstí," políbila ho Antara a i v jejích fialových očích se třpytily slzy.
"Musím to udělat."
"My to chápeme," řekl Alfréd a ani jeho oči nezůstaly suché.
"Držíme ti všechny palce," řekl Varis.
"Určitě mně budete chybět," zajíkal se Max.
"Pomohu ti s těmi tyčinkami," nabídl se Xyz a jeho hlas byl poněkud jinak zabarven. Všichni se pak vydali k evakuační lodi. Šli pomalu a mlčky, ale přesto za chvíli dorazili k jejímu vchodu.
"Teď to už záleží jen na tobě," řekla Antara.
"Až budeš připraven, stiskni červené tlačítko," řekl Xyz a zamával naposled Maxovi, který zmizel v útrobách záchranného modulu. Dveře modulu se zavřeli zároveň s dveřmi přechodové komory. Okénkem pak všichni viděli, jak se modul odpojil od lodi a zamířil na opačnou stranu, než letěla jejich loď. Za několik málo sekund se pak modul zmenšil natolik, že ho už nezjistil svými senzory ani Xyz.
"Sakra," zaklel Varis a zdvihnul z podlahy tyčinku DEDELI, která zřejmě Maxovi vypadla z krabice.

Max se zatím v modulu dostával stále blíž své rodné planetě nejen na souřadnicích prostoru, ale i na časové ose. Dobře si pamatoval, že mu Xyz říkal, že postačí 148,5 tyčinky k tomu, aby se dostal domů včas před vypuštěním rakety. Před ním ležela už jen jedna celá a jedna půlka tyčinky. Pokud ji sní, mohl by prožít celý svůj život znovu, lépe. Nebo by mohl zastřelit své předky, aby se vůbec nenarodil. Možnosti byly jen dvě, sníst nebo nesníst, ale on si musel probrat všechny možné následky. Možná, by bylo zcela nejlepší se vyspat a pak se teprve rozhodnout. Časomíra, kterou nastavil Xyz pro Maxe ukazovala, že dosáhne Země za 12 hodin a 23 minut. Nastavil si klimatizaci na teplejší chod a pomalu vklouzl do krajiny snů. A loď se zatím tiše přibližovala k Zemi. Kdyby ji mohl Max vidět, spatřil by, jak se neuvěřitelnou rychlostí otáčí nazpět. Kdyby ji sledoval alespoň minutu, viděl by i to, jak se ze špinavého kaliště stává čistější a čistější planeta. Kdyby měl ještě několik tyčinek u sebe a snědl je, pak by s největší pravděpodobností také spatřil něco, co by ho opravdu nadchlo - Zemi bez člověka. Ale to je příběh jiného paralelního vesmíru a my se budeme držet toho, že Max snědl jen 147,5 tyčinky a spí.