"Broučku, cítím se tu nějak divně," políbila Intela Eliška.
"To je jen síla zvyku, uvidíš, že za pár let se tu budeš cítit jako doma," pohladil její ruku Intel.
"Ani nemůžu uvěřit tomu, že jsem se z té prokleté planety dostal," přidal se Ťuntík.
"I Ťuntíkovi se tu líbí," usmál se Intel. Chvíli přemýšlel a pak se pomalu otočil k Ťuntíkovi. Zamyšleně se na něj chvíli díval a zakroutil hlavou.
"Co je?" zeptal se ho Ťuntík, sednul si na židličku a začal si číst jídelní lístek. Eliška zezelenala a tázavě se podívala na Intela. Ten taky chvíli měnil barvy a pak se přiškrceným hlasem zeptal: "Mám halucinace nebo mluvíš?".
"Jistěže mluvím, vždyť jsem vystudoval s vyznamenáním na Dogxfordu," kývl hlavou Ťuntík.
"Přejete si?" našel si opět tu nejnevhodnější chvíli jeden z číšníků.
"Já si dám krvavý stejk," prohlásil Ťuntík, naklonil se k číšnikovi a dodal, "Bez přílohy samozřejmě."
"A vy?" podíval se směrem k Elišce a Intelovi.
"Doneste jim svíčkovou na smetaně," rozhodl za ně Ťuntík.
"Jistě pane," uklonil se mu číšník a vypařil se. Vzápětí k jejich stolu však přišla mladá a atraktivní dívka. Na sobě měla jen zelenkavé tričko a krátké bermudy. U pasu se jí houpala dvě pouzdra s nějakými primitivními zbraněmi. Její vlasy měly zrzavou barvu a měla je zapletené do copánku.
"Promiňte, že ruším, ale ráda bych se vás na něco zeptala. Jmenuji se Lara a hledám tu jistou sošku obří okurky. Je to jedna z největších relikvií v celém vesmíru. Nemůžete mi říct, kde přesně bych ji měla hledat?" otočila se k Intelovi a mile se na něj usmála.
"Bohužel, to nevím," odpověděl jí Intel a trochu se při pohledu na její impozantní hruď zakucal. Eliška se nasupeně podívala nejdřív na Intela a pak na Laru. Naklonila se k Intelovi a dupla mu na nohu.
"Vy hledáte obří okurku?" zeptal se Lary Ťuntík.
"Ano, vy víte, kde by mohla být?" ožila Lara.
"Pokud se nepletu, tak Indiana Jones se ji vydal hledat na Deltu 45, ale já si myslím, že je na Deltě 12. Je to jen kousek a pak, bude se Vám tam hledat daleko lépe. Je tam příznivá atmosféra, spousta obchodů a žijí tam kočky," ušklíbl se Ťuntík.
"Mockrát vám děkuji," políbila Ťuntíka na čenich Lara a chtěla odejít, když v té chvíli do ní narazil číšník. Byl zcela evidentně zaměstnán svými myšlenkami natolik, že jeho mozek už nestačil řídit chůzi a to i přesto, že to čím se zabýval mělo s Larou hodně společného. Minimálně podprsenku.
"Strašně se omlouvám," chytil se za hlavy několika rukama.
"Pane Bože, co to je? Jak se jmenujete?" vyzvídala nasupená Lara.
"Ehm, to je 30 dkg šlehané plasmy s olivami. Zaphod," prohlížel si ji zvědavě.
"Aha. Takže Zaphode, zaprvé nemám ráda muže, co mi neustále zírají za výstřih..." řekla Lara.
"Hmm, a za druhé?" zeptal se Zafod, který stále neodlepil své oči od jejího trika.
"Za druhé?" zamyslela se Lara, "Jo, jasně už to mám," řekla a její pěst se zabořila v jedné ze Zafodových hlav. Intel se v té chvíli také přestal dívat na Lařino poprsí a raději políbil Elišku, která byla tak nazlobená, že hrozilo, že vybuchne.
"Ještě něco madam?" zeptal se trochu mimo Zaphod a pak se sesunul k zemi. Lara zakroutila nechápavě hlavou a odešla na toalety.

V hale se nacházelo jen několik málo lidí. Někteří se dost netrpělivě dívali na své hodinky, protože jim zbývalo asi 5 hodin života a oni stále neměli nevěstu /to se týkalo hlavně Jepičáků/, někteří proto, že se zajímali o to, kolik je hodin, a někteří proto, aby ukázali ostatním, že mají hodinky. Vládla by tu příjemná atmosféra nebýt toho, že celá hala byla přetopená na 50 stupňů.
"Cink," ozval se výtah. Několik lidí k němu obrátilo pohledy, konec konců, čekají tu hlavně na výtah, že. Dveře výtahu se tiše a jen velmi neochotně otevřely. Z výtahu se vykutálela kulička, která se na schodech zastavila. Všichni zde přítomní tvorové pak měli jedinečnou možnost vidět, jak se kulička rozdělila na čtyři části.
"Krucifix, tak to je to nejnepohodlnější cestování, jaké jsem zažil," vyletělo z Maxe.
"Opravdu?" podivil se Alfréd.
"No, vlastně ne tak docela. Jednou na dovolené, když jsem byl na návštěvě u známých v České republice, tak jsem se svezl v tramvaji," uznal Max.
"Tramvaj? Co to je? Má to fotonový pohon nebo kationtový?" zeptal se ho Varis, ale jeho slova zanikla ve zvuku, který se ozval z výtahu. Zvuk byl podobný úderu kostelního zvonu, ale byl asi třikrát silnější. Ti šťastnější, kteří se zrovna v té chvíli dívali na výtah, pak viděli, jak se ze stropu odlepil nějaký velký předmět a dopadl na podlahu.
"Xyz," řekla tiše Antara. Tvorové, kteří tu zatím čekali, se potichu přemístili do výtahu.
"Poleťme co nejrychleji odsud," řekl chraplavým hlasem Xyz a spustil běžné kontrolní programy. A to byla poslední věc, kterou udělal. V té chvíli se jeho oči zableskly a on se sesunul v bezvědomí k podlaze.
"Budeme ho muset donést do lodi," konstatoval Varis, když zjistil, že Xyzova kompletní čipová sada je s největší pravděpodobností nenávratně zničená. Max podal krabice s DEDELI Antaře a sám vzal Xyze z jedné strany.
"Je to zlé?" zeptal se zaražený Alfréd, který považoval Xyze za nezničitelného.
"Máme na lodi dost náhradních modulů, myslím, že se zase rozchodí," odpověděl mu Varis.

"Mimozemšťan," přikývl Intel.
"Mimozemšťan?" nehodlala přikývnout jen tak jednoduše Eliška a zakroutila hlavou.
"Dostal jsem se na Zemi před asi tisícem let. Tenkrát si mě ochočil jeden kupec a já si pak užíval života. Tedy pokud se to na Zemi vůbec dá," ušklíbl se Ťuntík.
"Kupec?" pokračovala v jednoslovných otázkách Eliška.
"Jo, jmenoval se Zámo, Fámo nebo Sámo, zkrátka tak nějak."
"Tisíc let?" zvýšila o jedno slovíčko Eliška.
"Jsem v podstatě nesmrtelný," zamrkal na ni Ťuntík.
"Ne tak docela. Četl jsem o vás. Qwartimus Nejapný, že?" zamyslel se Intel.
"Jo. Dali nám příšerné jméno. Tenkrát po příletu jsme ze sebe dělali prostoduchá zvířata, abychom zjistili, co jsou zač. Skákali jsme kolem nich, nosili jim klacky a podobně. Teprve až za rok jsme s nimi začali mluvit a to už nás měli oficiálně pojmenované jako Qwartimuse Nejapné," zavrčel Ťuntík.
"Jste smrtelní. Můžete zemřít jako kdokoliv jiný, že?" dloubl do něj Intel.
"No dobře. Lze nás zabít, ale jen v případě, že nás dotyčný bodne do levé zadní packy," nevyhnul se odpovědi Ťuntík.
"Prosím, přeji dobré chutnání,", donesl jim Zaphod všem jejich jídla. Intel si ho prohlédl. Na jedné hlavě měl modřinu velkou asi jako pomeranč.
"Co se to tam děje, drahý?" zeptala se Intela Eliška a ukázala na skupinku tvorů, kteří podpírali nějakého robota.
"Asi se mu udělalo nevolno a nebo to jsou zase nějací aktivisti," ozval se Zaphod.
"Aktivisti?" podivil se Intel.
"Jo, neustále protestují za zrušení vesmíru. prý je to ekonomicky nákladné, nepotřebné a velice se plýtvá s částicemi. Taky žádají okamžitě zrušit planetární měsíce," vysvětlil Zaphod a pak odešel.