Život ve vesmíru je nebezpečný. Jeden bulbský básník řekl: "Je lepší se vůbec nenarodit, než riskovat, že svůj život prožijete ve vesmíru." Básník krátce nato skončil rozšlapán stádem divokých volů, ale to není hlavní. Hlavní je myšlenka tohoto motta. To co můžete sledovat před sebou, stačí jen trochu přivřít oči, je planeta. Možná jste si ji spletli se Zemí, ale toto Země není. Podobné si jsou, ale tato se jmenuje Ghotus. To, co k ní míří, je pozůstatek rakety, se kterou se dostal do vesmíru Max. Obdivovat ho ale nebudeme moci dlouho, protože za chvíli do planety narazí. Gothus má dost řídkou atmosféru a tak je velice pravděpodobné, že raketa natropí pěknou paseku. Jsme svědky toho, jak raketa padá až na planetu. Ojojoj. To vypadá zle. Zamířila si k paláci zdejšího prezidenta planety. A teď proletěla jen malý kousek od jeho střechy. Naštěstí dopadla kousek od paláce a nikoho nezranila. Jenže jak tak proletěla kolem té střechy, tak ji podpálila. Bohužel, je zrovna noc a nikdo si těch plamínků nevšimnul. Brzy nato to už nebyly plamínky, ale plameny. A nyní již můžeme směle říct, že střecha je v jednom plameni.

Restaurace "U tří hlav" je víceméně standardní jídelní zařízení. Jedním z pro pozemšťany nepochopitelných faktů je, že takové restaurace mají jen jeden druh záchodů. Neexistuje zde žádné dělení na muže a ženy. Jednak proto, že by časem mohla každá rasa chtít svůj a taky proto, že stejně mužské i ženské záchodky měly kabinky, tak na co je proboha cpát do dvou různých místností. Tímto spojením sice zmizel u lidských mužů tolik oblíbený pisoár, ale na druhou stranu, podle výzkumů jedné mezigalaktické agentury veřejného mínění, stejně 43 % dotázaných mužů pisoár nevyužívalo. Buď byl postaven příliš vysoko nebo příliš nízko. Celých 5% mimozemských mužů se vyjádřilo v tom smyslu, že nemají dostatečně vyvinutý potřebný orgán a tak chodí na normální toaletu. Navíc si vedení restaurace vzalo příklad z jedné jiné, zkrachovalé, kde byla kvalita služeb na takové úrovni, že měli pro každý živočišný druh a jeho pohlaví vystavěné WC zvlášť. Jen pro příklad jmenujme Závojnatku peprnou, která má celkem 59 různých pohlaví a takových ras je ve vesmíru více. Při takovém počtu se nelze divit, že toalety zabíraly asi 3/4 planety. Nezřídka se také stávalo, že host mezi toaletami zabloudil a o měsíc později ho našel personál mrtvého a jeho tělo neslo četné známky podvýživy. Tomu se tedy vedení snažilo zabránit a proto postavilo jen jedno WC. Když do něj Max vstoupil, zarazil ho počet kabinek. Stálo jich tu nevídaných třicet, ve dvou řadách u stěn po patnácti. Na další stěně Max uviděl obrovský obraz přes celou stěnu. Ve skutečnosti to bylo zašpiněné zrcadlo, ale to není důležité. Pod ním se samozřejmě nalézaly vodovodní kohoutky. U čtvrté stěny pak byla postavena celá řada odpadkových košů. Právě k nim ihned zamířil Max a začal zvracet.
"Nejste zvyklý na zdejší stravu?" zeptala se vedle zvracející žena Maxe.
"Ne," stačil říct Max a utřel si ústa. Zbytečně.
"Taky mi to pár let trvalo. I dnes bych raději snědla chobotnici s kečupem než ty jejich speciality," řekla a upravila si svoje minišatky.
"Jste tu dlouho?" zeptal se Max.
"No víte, pro mě je to pár let, ale na naší planetě už to může být několik desetiletí," utřela si pusu kapesníkem a odhodila jej do koše. Max chvíli přemýšlel nad tím, co řekla, ale když se jí chtěl na něco zeptat, zjistil, že už je pryč. Přešel ke koši a nakoukl do něj. Na hromadě odpadků tam ležel bílý kapesník s vyšitým monogramem MM. Zakroutil hlavou a vrátil se ke stolu.
"Objednal jsem ti ty hranolky," řekl Varis, který právě dojídal poslední kousek mozečku a svou třetí rukou se natahoval pro pití.
"Díky, už jsem zvracel," naznačil Max svou pevnou vůli, zde nejíst. A potom se zahleděl na pódium. Právě na něj totiž vyskočila žena, kterou potkal na WC. Mrkla na Maxe, zazpívala písničku a zase zmizela. Celou tu dobu seděl Max jak přilepený na židli. Když opět procitl a chtěl se zvednout, zjistil, že je přilepený doopravdy. Několik vrstev omáček a ostatních zaschlých pokrmů udělalo své. Zrovna v té chvíli přišel ke stolu číšník a postavil před Maxe talíř, na kterém leželo několik osamocených hranolků. Max si při pohledu na talíř uvědomil, že má pořád obrovský hlad. Několikrát nedůvěřivě ťuknul do hranolky. Když si konečně ověřil, že žádná z nich není živá, jednu ochutnal. V té chvíli mozek vypnul všechny bezpečnostní opatření a dovolil Maxovi, aby se v klidu najedl. Ten tak učinil trochu zvláštním způsobem. Vrhl se na talíř a všechny hranolky si najednou nacpal do pusy. Začal horečnatě přežvykovat a nakonec prázdný talíř vylízal. To vše stihnul za pět sekund.
"Bylo to velice dobré," řekl a narovnal se na židli.
"Pro nás to bylo zase moc poučné," odpověděla mu jízlivě Antara. Ale Max ji neposlouchal. Věděl, že je to neslušné, ale neposlouchal ji z jistého důvodu. Tím důvodem se stalo jedno slovo, které se v tom hluku, jaký tady panoval, prodralo až k jeho uším. To slovo označovalo planetu, jeho rodnou planetu, kterou víceméně nedobrovolně opustil. Dalším slovem, které zachytil, bylo slovo "zničit". Toto spojení se mu vůbec nelíbilo. Několikrát se zkusil odlepit od židle, ale bohužel se mu to nepodařilo. Tak se snažil alespoň nenápadně dostat i se židlí ke stolu, odkud slyšel obě slova. U něj seděli jen tři tvorové.
"Povídám vám, že je to pravda.", řekl jeden těm dvěma.
"To ovšem byla ze strany Země pěkná troufalost," zamyslel se druhý z chlapíků. Maxův mozek se nyní pokoušel utřídit informace, ale nějak se mu to nedařilo.
"Však my jim ukážeme. Do dvou týdnů celou Zemi zničíme," uchechtnul se třetí a notně si přihnul s dvoulitrového poháru. Max se opět přesunul ke svému stolu.

To, o čem se bavili ti tři chlapíci v restauraci, byla pravda. Obyvatelé planety Gothus se prostě nehodlali jen tak smířit s faktem, že celá královská rodina uhořela jen díky tomu, že na planetu dopadl jakýsi předmět ze Země. Možná, že by Zemi žádné nebezpečí nehrozilo, kdyby Darson neprosadil to, aby na každé zkušební raketě byla připevněna cedulka s nápisem.

Toto je zkušební loď z planety Země, třetí planety sluneční soustavy. Přejeme hezký zbytek dne.

Bohužel, Darson tento návrh ohledně tabulky prosadil. Bohužel pro celou Zemi. Gothusané vypravili celý konvoj lodí, které byly vybaveny těmi nejničivějšími zbraněmi. Namátkou jmenujme videokazety Reklamy 1 a Reklamy 2, CD Kelly Family nebo například konzervy s rajčatovou polévkou. Kromě těchto megabomb, měli v záloze i menší kalibry, jako pulzní laserové pušky, neutronové bomby s vyšším podílem neutronů, fotonová děla a antihmotové pumy. Taková ničivá síla by dokázala rozprášit celou Zemi v několika málo miliontinách sekundy.

"Musíte mi věřit," chytil Otakar doktora Chocholouška za límec a začal s ním lomcovat.
"Jistě, já vám věřím, jenže vidím, že jste strašně napjatý. Musíte se uklidnit, pak si o všem můžeme klidně promluvit," snažil se ho Chocholoušek setřepat. Když se mu to povedlo, usedl do svého křesla a chvíli si pohrával se zapalovačem. Už třicet let si nedal do pusy cigaretu a je na to jak se patří pyšný.
"Prostě odletěl..." vytrhnul ho z přemýšlení Otakar, kterému právě zřízenci opět nasadili svěrací kazajku.
"Víte, vše spočívá v tom, že jste zřejmě v dětství prožil nějaké trauma," snažil se Otakara upozornit na svoji přítomnost Chocholoušek.
"Dětství?"
"Jistě. Nechtěl jste třeba být v dětství letcem?" hovořil klidným hlasem Chocholoušek a pozoroval Otakara, který se zamyslel.
"Ne," řekl nakonec, pak se opět zamyslel a po chvíli dodal, "letcem ne, ale letadlem," pak se jeho pohled rozostřil a uchechtl se. Chocholoušek se podíval do zásuvky. Na dně tam ležela krabička cigaret. Ta krabička byla již třicet let stará a třicet let stejně poloprázdná. Nápis Clea označoval značku, která již neexistuje a dost mizernou kvalitu. Chocholoušek si ji nechával úmyslně, protože jen tak měl pocit skutečného vítězství nad tímto zlozvykem. S úsměvem zavřel šuplík.
"Víte, to žluté auto..." Otakar se odmlčel.
"Žluté?" zpozorněl Chocholoušek.
"Jo, nasedl do něj a odletěl," zopakoval mu dnes snad už potisícáté Otakar. Doktor se na chvíli zamyslel. Včera večer mu přivedli do ordinace policistu, který tvrdil stejnou věc. Zřejmě je na obzoru nějaká davová mánie. Z výzkumu tohoto syndromu by mohla být Nobelova cena za medicínu a možná docela slušné dotace. Každopádně si tu musí Otakara a toho policistu nechat v ústavu delší dobu na pozorování.
"Pane doktore, já tu nechci být zavřený, oni si pro mně příjdou," zašeptal Otakar a z pusy mu tekly sliny.
"Nebojte se, u nás budete v bezpečí," konstatoval suše Chocholoušek a kývnul na zřízence, aby si Otakara odvedli.
"Tak jo. Já vám věřím," řekl Otakar ještě před tím, než zmizel ve dveřích. Doktor Chocholoušek se zamyslel nad jeho slovy, zbledl a pak si roztřesenou rukou povytáhnul zásuvku. Spěšně lapil krabičku a vyndal z ní cigaretu. Ještě nikdy mu nikdo z pacientů neřekl, že mu věří. Nahmatal popaměti zapalovač a škrtnul.

"Dámy a pánové, mutanti a mutaňťata, vítám vás na dnešním slavnostním shromáždění u příležitosti otevření nového úseku naší restaurace. To co vidíte za mnou, je speciální turbovýtah, který spojuje naši restauraci na orbitě s její planetou," uvítal několik málo tvorů konferenciér a přestřihnul slavnostní Žížalu obrovskou. Zde na okamžik odbočím, protože si myslím, že předchozí věta potřebuje trochu osvětlit. Jedno přísloví na Zemi říká: "Jiný kraj, jiný mrav." Nelze se tedy divit, že stejně je to i ve vesmíru. V některých částech se tak /stejně jako tady/ používá místo slavnostní pásky Žížala obrovská. Tento živočišný druh nikdy nevynikal inteligencí a tak se nelze divit, že za malou úplatu je svolná i k tomu, aby posloužila místo pásky. Po přestřihnutí však dochází k problémům, jelikož se zpravidla obě půlky žížaly mezi sebou nechtějí dělit o honorář. Tolik k objasnění těch zdejších mravů, které se týkají slavnostních pásek a raději se budeme opět věnovat situaci. Když Xyz dojedl svou porci motorového oleje s křemíkovou omáčkou, rozhodl se Max, že svým přátelům řekne o osudu, který čeká Zemi. Bohužel nikoho nenapadlo nic, co by v této situaci Zemi alespoň nějak pomohlo zlepšit situaci. Až po několika nanosekundách napadlo Xyze, podívat se do GGN /Global Galactic Network/. Všechny přípojky do GGN se ovšem nalézají jen na pevných stanovištích a nejbližší byla asi několik desetitisíců kilometrů pod nimi. Všech pět nastoupilo do výtahu. Ve výtahu se nalézala jen dvě tlačítka - dolů a nahoru, přičemž podle toho, ve které stanici výtah právě stál, jedno z nich nefungovalo. Max se dlouho nerozmýšlel a stisknul tlačítko se šipkou směrem dolů. V té chvíli se výtah odpoutal od orbitální stanice a volným pádem svištěl dolů.
"Páni, stav beztíže, ten jsem už dlouho nezažil," podivil se Varis a rozplácl se na stropě výtahu. Nebo ještě lépe řečeno, rozplácl by se na stropě, kdyby na něm zbylo nějaké volné místo. Takto se musel spokojit s tím, že se rozplácl na Alfrédovi, na kterého se lepila i Antara a Max. Xyz se měl relativně nejlépe, protože byl nalepený na všech.
"Tooj j...e norm.alni?" vysoukal ze sebe Max.
"Byslim ži ne," pokusil se zakroutit hlavou Varis a dosáhl jen toho, že mu tlak vytlačil zub, který byl nucen spolknout. Výtah mezi tím zažehnul iontové motory na střeše a dál zrychloval.
"Ještě deset sekund a jsme tam kde jsem chtěli být," řekl Xyz, kterému nedělalo mluvení žádné potíže.
"Jo, a jeste dfacet fdeřin a budeme v jádru planety," poznamenal Max, ale už si všimnul, že výtah začíná trochu zpomalovat.
"Mám obavy, že to skutečně už neubrzdíme," spočítal si vše Xyz. A pak se to stalo. Výtah zastavil a v té chvíli se stalo zároveň několik věcí. Jednak se z podlahy kabiny vynořil a bleskurychle nafouknul airbag. Jednak se slepenec pěti osob u stropu octnul na něm a zároveň se otevřely dveře výtahu. Airbag zase rychle splasknul a Xyz , nejtěžší z posádky zmizel i s částí podlahy v černé hlubině pod nimi. Varis, Alfréd, Antara a Max se drželi podlahy a potom se jeden po druhém vyšvihli do dveří.
"Byl to skvělý robot...", rozesmutněl se Alfréd a nevěřícně zíral na oranžovou tekutinu, která vytryskla z výtahové šachty. Kabina se začala pozvolna tavit a brzy z ní zbyla jen loužička roztaveného kovu. Max zíral na airbag, který stále držel svou podobu. Ani gejzír lávy ho nedokázal za tu chvíli zničit.
"Neslyšíte něco?" zeptal se Max ostatních.
"Jo, kdybych ty exploze neslyšel, musel bych si jít vyměnit uši," řekl Varis a oprášil se.
"Ne, já myslím něco jiného," odpověděl mu Max a posunkem ukázal, aby zkusili všichni poslouchat. To ale nebylo nutné, protože rozžhavená placka, který zbyla z výtahu, se začala pozvolna nadzvedávat. Po chvíli chaotického pohybu se roztrhla a vylezl z ní Xyz.
"Zatracený turbovýtahy, to se mi stalo už potřetí," navolil si trochu nespisovné řeči Xyz a popošel ke společníkům, zanechávajíce v silnici roztavené otisky svých noh. Jeho povrch teď tak trochu zářil oranžovou barvou a působil impozantním dojmem. Celé předměstí ohromené nejen způsobem příjezdu výtahu, ale i novou atrakcí v podobě oranžového gejzíru se jen pomalu probouzelo z úleku.
"Promiňte, kde je zde nejbližší teminál GGN?" popošel k nejbližšímu obyvateli Xyz a přátelsky na něj položil ruku.
"Ááááyáá," zařval domorodec, chytil se za rameno a utekl.
"Kruci," procedil mezi reproduktory Xyz.
"Co kdybychom to zkusili v tamté hale," ukázal nejistě Max na mrakodrap, nad jehož vchodem visel třicetimetrový nápis GGN a čekal na odezvu.
"No jistě, já hned říkal, že bychom to měli zkusit támhle," nenechal ho dlouho čekat Alfréd, který hned vykročil směrem k budově. Ostatní se samozřejmě přidali.

Je zcela nepochybně dokázáno, že hmotné částice se nemohou pohybovat rychleji jak světlo. Z toho plyne fakt, že pokud chcete doletět do galaxie vzdálené třista tisíc světelných let, pak nám cesta zabere minimálně třista tisíc let. Takovéto cesty by samozřejmě byli jen obtížně realizovatelné nejen energeticky, ale za tu dobu by se zřejmě z posádky stala mnohopočetná civilizace se svojí vlastní kulturou. Naštěstí tu je efekt dilatace času, což znamená, že posádce ubíhá v raketě čas podstatně pomaleji, než například na Zemi. Motory vesmírných lodí jsou seřízeny tak, aby se blížily těsně k hranici rychlosti světla. Z tohoto důvodu je zcela pochopitelné, že ačkoliv Max odletěl ze Země teprve před měsícem, Země si prožila už několik dní navíc. Gothusané se rozhodli zničit Zemi za všech okolností, ale naštěstí je vesmír plný paradoxů. Ale to ani Gothusané nevědí, protože jinak by neodletěli svojí jedinou raketou do bitvy ze své planety, kterou právě nyní pohlcuje černá díra.

Centrum GGN bylo vybaveno spoustou těch nejlepších počítačů. V celé hale jich bylo přes 600. Hala byla celkem vkusně zařízená, na pár místech stály dokonce umělé květiny. Uprostřed haly se na několika desítkách metrů čtverečních nalézal informační stánek pro počítačové analfabety. Zde stálo připravených několik děvčat, která se evidentně nudila. Některá z nich si četla poosmnácté stejný časopis, některá si lakovala drápy /nejsme holt na Zemi/ a některá (ta opravdu zoufalá) dokonce listovala v informační brožuře firmy GGN. Nad jejich hlavami pak byly umístněny opravdu velké obrazovky, na kterých běželo v nekonečné smyčce několik reklam. Jinak byla hala téměř liduprázdná, jen několik málo počítačů bylo obsazených. Antara, Varis a dokonce i Alfréd posílali elektronickou poštou dopisy svým příbuzným na jiných lodích, Xyz se pokoušel dohrát hru TETRIS, ale ačkoliv byl už v 879. úrovni, počítač se stále nevzdal a Max se pokoušel získat nějaké informace.
"Prosím?" vypsalo se na obrazovce terminálu GNS, ke které zasedl Max. Max se dlouho nerozmýšlel a svůj požadavek zadal ještě jednou. Počítač chvíli zpracovával informace.
"PROSÍM?" objevilo se za chvíli na obrazovce.
"Kruci," zaklel Max a ještě jednou zopakoval požadavek. Po chvíli spatřil, že se obrazovka na vteřinu smazala a pak na ní naskočil stejný text, jenže nyní přes celou obrazovku a blikal.
"PROSÍM?" stále blikalo na monitoru.
"Jdi do prdele.", ulevil si Max.
"Kam?" rozsvítila se na obrazovce otázka.
"Do pr." křiknul Max a pak se zarazil.
"Kam?" stále svítilo na monitoru.
"Na Zemi. Na Zemi.", zašeptal tak tiše, že i mikrofony měly problém jeho slova zachytit.
"Nemožné. Přístup odmítnut," objevilo se na monitoru.
"Chci na Zemi do doby, před mým startem," řekl Max.
"Cestování v čase?" zeptal se počítač.
"Ano," kývl Max.
"Nenechte se vysmát. To nejde," zasmál se počítač a nakreslil na obrazovku usmívající se obličej.
"Apple?" podivil se Max.
"Jistě. Máme prsty všude," zašvitořil počítač.
"Krucifix," zaklel Max a sesunul se do křesla. Jeho oči těkaly z místa na místo až se zastavily na obrovské obrazovce nad informačním stánkem.
"Tyčinky pro den, který trvá 25 hodin !!!" zněl slogan na obrazovce. Pak zmizel a objevila se na ní čokoládová tyčinka plná oříšků a podle reklamy taky toho nejbáječnějšího karamelu.
"Kupte si DEDELI !" ječela dívka uvázaná na laně, kterou dva siláci shodili z mostu.
"Koupím," zamumlal Max a přesunul se ke Xyzovi.
"Tak co, našel jsi svoji pravdu?" zeptal se Maxe bez toho, aniž by odtrhnul hlavu od monitoru.
"Já jistě. Co to je?" zvědavě se zeptal a ukázal na monitor, na kterém se dělali jen barevné šmouhy.
"TETRIS, tak zábavnou hru na Zemi určitě nemáte, jsem už v 923. kole," odpověděl mu Xyz.
"Hmm, tak to tě nerad ruším, ale musíme už jít," dloubl do něj Max a způsobil tak otřes Xyzovích senzorů, které v následujících pikosekundách byly zcela dezorientovány. To počítači stačilo k tomu, aby bleskurychle zaplnil celou jámu kostečkami. Přes celou obrazovku se zuřivě rozblikal nápis GAME OVER.
"Promiň," začervenal se Max a snažil se uhnout před jeho umělým pohledem, který zcela neuměle říkal věci, jež se nepublikují v žádném nakladatelství.

V zámku okovaných dveří zarachotily klíče a pak se dveře pomalu otevřely. Světlo které sem dopadalo z chodby, osvětlilo místnost. Pak se ve dveřích objevila starší paní.
"Budete si rozuměť," bylo slyšet hlas docenta Chocholouška a ten ji popostrčil dovnitř místnosti. Pak se dveře s rachotem zase zavřely. Stařenka se pokoušela v šeré místnosti rozpoznat dvě postavy. Obě byly navlečené v bílém úboru.
"Dobrý den," řekla a napadlo ji, že ji budou považovat za blázna, protože je sotva pět hodin po půlnoci.
"Znáte svá práva?" zeptal se trochu zmatený policista.
"Neblbni, jsme v ústavu," vyštěkl na něj Otakar a pak se podíval na babičku.
"Taky jste ho viděla?" zeptal se jí policista.
"Koho?" odpověděla mu otázkou.
"Toho v tom žlutém autě, co letělo pryč," odpověděl poněkud nervózně Otakar.
"Ne, já ho vyfotila," přiznala stařenka.
"Cože?" vyprskl Otakar.
"Já jsem to auto vyfotila. Letěla jsem zrovna od svého syna v USA a když jsem se podívala z okýnka, tak tam letělo žluté auto. Vyfotila jsem ho a když jsem ho ukázala Lidušce, to je má kamarádka, tak mě zavřeli," pokrčila rameny stařenka, která teď vypadala jako uzlík neštěstí.
"Proboha, za co. Vždyť vy máte důkaz," zaječel policista a nezapřel tak své povolání.
"Řekli, že když fotím věci, které zcela evidentně neexistují, tak jsem extrémně nebezpečná svému okolí," vzdychla babička a pak se usmála. Bude tu mít klid a chápavou společnost.