"Nemohu tomu uvěřit."
"Já ano, mé obvody to musí umět vyhodnotit."
"Eééék eeéék ék ek," rozmluvil se Alfréd.
"Máte tu pěkný nepořádek," kroutil hlavou Max.
"Sice na tom už dělá IBC, ale nedávám jim moc velké šance. Musíme se pokusit vypátrat vše sami, zůstal tam Varis i Antara a to nemluvím o 1408 různých formách života v počtu 987 436 561 243 jedinců,"
"Kolik už vlastně zmizelo planet?" zjišťoval Max.
"Podle oficiálních zpráv již zmizelo přes 74 obydlených planet. Žádná neobydlená planeta nezmizela."
"Co budeme dělat?" zeptal se zdrcený Max.
"No, nejdřív bychom se mohli pokusit vyhnout tomu asteroidu, který letí přímo na nás," navrhl Xyz a klidně vyčkával na souhlas Maxe a Alfréda.
"Eééék, éék."
"No jo, už se na tom pracuje," utrousil Xyz, otočil se k terminálu a zadal přes terminál do palubního počítače úhybné manévry.
"Eéék eek."
"Nejdřív musíme najít toho únosce," zakroutil hlavou na znamení nesouhlasu Xyz.
"Eééék eéék ek."
"Když já ti už přestávám rozumět," pokrčil svými plechovými rameny Xyz a nevěděl, co si má myslet o tom, že není schopen rozšifrovat nějakou řeč.
"Mu-eek-síme-éék na-eék Be-ééék-rber-ééék-os-ék."
"Co tam?" podivil se Max.
"Kdy-éék-by-ék ti-ééek to-eeék nev-éék-adi-éék-lo, tak-éék bych-ééék to-éék vysv-éék-ětlil-ék až-éék to-éék přej-éék-deéék," navrhl Maxovi vyčerpaný Alfréd.

Ve vesmíru existují nejen abnormality, ale i ABNORMALITY a není jich málo. Jednou z nich je již zmíněná želva, která si tiše pluje vesmírem. Tato nevšední bytost zjistila, že čas je čistě osobní zaležitostí a pokud se ho naučíte ignorovat, není jediný důvod, proč by vám měl odměřovat život, nebo proč byste měli, nedej bože, zemřít. Pravda, než k tomuto závěru došla, trvalo to pár milionů let, ale někdo zkrátka nemá optimálně rychlé reflexy a ty různé věci s nimi spjaté. Želva A´Tuin nebyla zrovna stvořena pro konverzaci. K tomuto účelu slouží ve vesmíru jiné objekty. Například taková jeskyně Xara. Vy ji neznáte? Je to jeskyně na Berberosu 13, tak půl galaxie od Země. Pokud by jste se tam někdy vydali sami, tak nezapomeňte u Melmeku zabočit doprava. Xara není obyčejná jeskyně, to jste již určitě pochopili /přece bych vás netahal tu dálku zbytečně/. Xara v sobě totiž ukrývá tajemnou sílu, která ví vše o vesmíru. Není otázky, na kterou by nedokázala najít odpověď. Podívejme se na ni blíž.
"Existuje na G-54-2-G život?" zazněl dotaz z temné části jeskyně.
"Ano, ale jen ve formě malých zlomyslných žížal," odpověděl mu jemný ženský hlas.
"Hmm, a co takhle G-54-2-H?" nedal se odbýt první, podle intonace nejspíš elektronický hlas.
"Ne," odpověděl opět příjemný ženský hlas.
"Ale tipuji, že na G-54-2-I nějaký život existuje."
"Ano, primitivní forma života na bázi křemíku," přemáhal se ženský hlas, aby zněl stále příjemně.

"To je Berberos 13," oznámil suše Xyz a udělal významnou pauzu. Byla by ještě významnější, kdyby za ní následovala nějaká velká myšlenka, ale to ticho které po ní následovalo, pauzu dočista převálcovalo.
"Bezva. Teď když už víte vše o Xaře a o tom, že pocházím odsud, nebudete mít snad už na mně další dotazy," oddechl si Alfréd, kterého mezitím přešlo koktání a stál všemi deseti pevně na podlaze. Xyz ani Max skutečně žádný dotaz neměli. Úplně jim stačilo, když jim Alfréd vysvětlil, že o této jeskyní vědí jen zasvěcení z jeho rodu, protože ta planeta pod nimi, která ze všeho nejvíc připomínala oranžový pomeranč, byla kolébkou jeho rodu. Maxe sice ještě zajímaly tajné rituály zde provozované, o kterých se Alfréd zmínil, ale vytušil, že není na dotazy tohoto typu čas.
"Připraveni na teleportaci?" zeptal se předpisově Xyz.
"Jistě," odpověděli jedním hlasem Max i Alfréd. Xyz poté stisknul tlačítko na komunikátoru a všichni tři zmizeli. O pár chvil později se zjevili u vchodu do jeskyně.
"Berberos 13," Alfréd se vzmohl jen na tato dvě slova, ale vyjádřil v nich téměř vše co cítil. Bylo to vlastně poprvé, co stanul na této planetě. Již jeho pradědeček se narodil na území federace, ale pradědečkův otec se prý narodil ještě na Berberosu. Je zajímavé, jak silné citové pouto si lze vytvořit k planetě, na které se sice vyvinuli vaši předci, ale nikdy jste na ní nestáli vlastníma nohama /nebo čímkoliv jiným/.
"To je ona?" ukázal na jeskyni Max.
"Ano. Xara dokáže odpovědět na každou otázku," kývl hlavou Alfréd.
"Něco nebo někdo tam je," ozval se Xyz, který právě dokončil všemožné testy, které kromě standardních vln elektromagnetických, mikrovlnných, optických a zvukových měření zahrnovali i spoustu věcí, které se nazývají všemožně a o kterých se bojíte si domyslet, na co vlastně slouží.
"To nevadí, musíme zjistit, co se děje. Jdeme," zavelel Alfréd, až se sám musel divit, kde se v něm vzala taková odvaha.

"A co takhle planeta s katalogovým číslem G-55-1-B3?"
"To byste nevěřil, ale ani tam neexistuje žádný život," snažil se vyznít ironicky hlas, ale adresátovi to zřejmě nedošlo.
"Sakra, a na G-55-1-C?"
"Bez života," odpověděl monotónně hlas jeskyně.
"Haló, je tady někdo?" ozval se nový hlas v jeskyni a odrážel se od stěn jako gumový míček.
"Je," odpověděl po pravdě ženský hlas, který patřil jeskyni a který doufal, že by se mohla ta roky táhnoucí se nudná konverzace o planetách alespoň na chvíli přerušit.
"Ehm, no já myslel že teda... Kdo tady je?"
"Já jsem Xara, a tamhle na tom kameni sedí nějaký robot a tahá ze mně již 35 let informace o planetách," přiznala se Xara. Uprostřed jeskyně byla položena studánka ze které vyzařovalo namodralé světlo. Za ní bylo několik kamenů, kam se již světlo neodvážilo dopadat. Z jejich stínu se ozval jakýsi zvuk a o něco později se vynořil na světlo robot.
"Já jsem Marvin. Taky si myslíte, že svět nestojí za nic?" představil se.
"No, my tak nějak... Hmm," pak se Alfréd otočil ke Xyzovi, "Hele, jste oba dva roboti, určitě si máte co říct, nechcete si venku před jeskyní popovídat?"
"Máte nějaké nové informace?" rozzářil se Marvin, chytnul Xyze za ruku a táhnul ho jeskyní k východu.
"DÍKY. Jsem vám opravdu vděčná. Asi chcete nějakou informaci," poděkovala Xara a čekala na otázku.
"Rádi bychom věděli, co nebo kdo zapříčinilo zmizení několika planet FMN," odpověděl Alfréd.

Před jeskyní si zatím povídali dva roboti. Ono, když se řekne robot, tak si každý představí něco jiného. Někdo dokonalého androida, někdo drsného terminátora, někdo krabici od bot, která umí pozdravit. Naštěstí nikdo z těch dvou nevypadal jako výše uvedené, i když je vhodné říci, že Xyz měl rozhodně blíž k té krabici než k androidovi.
"Takže ty jsi Marvin?"
"Jo, jsem nejlepší a nejvýkonnější robot ve vesmíru," pochlubil se Marvin.
"Jaký máš výkon?" zeptal se nevěřícně Xyz.
"Raději ti to číslo pošlu rovnou do procesoru, pokud tu nechceš strávit 2 roky, abych ti sdělil hrubý odhad," řekl Marvin a vysunul teleskopickou anténku.
"Tolik?" zděsil se Xyz a z jeho hlavy začal stoupat úzký proužek dýmu. Naštěstí měl na desce ještě záložní procesor, který okamžitě převzal všechny důležité funkce.
"Jo, nemohu nikde najít práci, která by mě dostatečně zaměstnala," utrousil smutně Marvin a hned pokračoval, "kdysi jsem létal s kamarády po vesmíru a bylo nám relativně dobře. Pak mně nechali létat samotného a díky časové smyčce, do které jsem se dostal, jsem zhruba 40 x starší než vesmír. Ještě štěstí, že existují náhradní díly. Svět nestojí za nic. Spousta strojů, se kterými jsem za svůj život o tom mluvil, se mnou souhlasila."
"No já si nemy-"
"Většina z nich to už má za sebou."
"No tedy já -"
"Často mi říkali, že jsem pesimistický, ale to není pesimismus, to je realita," nedal se přerušit Marvin.
"Musíš si uv-"
"A tak jsem tu skončil sám. Asi bych se měl litovat, ale to já neumím. Aby moje procesory nezahálely, tak jsem se vydal sem a už 35 let se zde ptám Xary na všechny planety ve vesmíru, zda je obývá nějaká forma života nebo ne."
"Ehm. A ja-"
"Není to sice pro moje procesory optimální zatížení, ale za to si se mnou vydržela povídat velice dlouho a nemůže nikam utéct."
"Proč vidíš vše tak černě?"
"Protože nakonec stejně všichni zemřeme."
"Skutečně máš takový výkon?"
"Ano," smutně se usmál Marvin.

"Hmm, tak to se potvrdily naše domněnky," pokrčil rameny Max.
"A kam ta loď mizí?" ptal se dál Alfréd.
"Do paralelního vesmíru," zamyslela se Xara.
"Můžeme letět za ní?"
"Jistě."
"Co se stane, když ji někdo nezastaví?"
"Pak postupně unese všechny planety a já si budu muset do konce vesmíru povídat s Marvinem," řekla znechuceně Xara a při té představě se trochu otřásla. Několik krápníků se ulomilo a spadlo na zem. Jeden málem padl na Maxe.
"Promiňte," omluvila se a voda ve studánce zčervenala.
"Jak můžeme tu loď zastavit?"
"Hmm, možná by vám mohl pomoci anti-tachiontový proudový zeslabovač molekulárních částic. Jeho vývin právě dokončili na Bretaně, ale musíte si pospíšit. Bretanu unesou asi tak za 43 hodin." Max i Alfréd se mezi sebou vyměnili pohledy. Max pohled vyděšený, Alfréd pohled, který říkal: "Vím, kde je Bretana, ale jestli sebou nehodíme, budu se tvářit jako ty," Alfréd rychle poděkoval a utíkal ven s Maxem v patách. Venku se spěšně rozloučili s Marvinem a všichni tři se teleportovali do lodě. Kontrola systémů a jejich aktivace byla jen otázkou několika mála minut. Za necelých 5 minut tak již mohl Marvin díky svým neuvěřitelně citlivým očím sledovat, jak loď, která doteď obíhala na orbitě, mizí.
"Stejně všichni zemřeme..." probleskla mu myšlenka zase obvody, uložila se do vyrovnávací paměti, ze které byla vyjmuta a Marvin vykročil směrem k jeskyni, má ještě tolik otázek...

"Co ses dozvěděl nového od Marvina?" zeptal se Xyze Max.
"Moc toho nebylo. Nechceš kávu?" Alfréd se na Xyze podíval zamyšleným pohledem.
"A co ty, dáš si?" zeptal se Alfréda, když uviděl jak si ho přeměřuje svým pohledem.
"Ty jsi ještě nikdy nikomu kávu nedělal," řekl podezíravě Alfréd.
"Tak čaj?" znejistěl Xyz.
"Nikdy jsi nikomu něco podobného nenabízel."
"Mám vám zapnout holovizi?" nepřestal se nabízet Xyz.
"Opakuji, že jsi nikdy takové věci nedělal."
"Tak, jo. Musím vám to říct. Já, já..." Xyz se rozbrečel. Tedy, chtěl se rozbrečet, ale místo toho jen vydával zvuky podobné škytání. Alfréd nasucho polkl. Toto opravdu ještě nikdy Xyz nedělal a vlastně ještě nikdy neviděl žádného robota, který by byl takto psychicky na dně.
"Marvin je lepší, má větší paměť, rychlejší procesory, trinitronové vyrovnávací a stabilizační obvody. Proti němu jsem jen mluvící kalkulačka," vzlykal Xyz, který se zhroutil na podlahu. Chvíli se pokoušel spálit si procesor, ale nedařilo se mu to. Vypnul optické senzory a jeho obvody zrychleně kmitaly, pokoušel se /dá-li se to tak říci/ myslet na to, aby nebyl. Po chvíli senzory opět zapnul a překvapeně zjistil, že stále existuje.
"Jsem vám na nic. I ty nejjednodušší operace mi trvají miliontiny nanosekund. Jsem jen kus šrotu..." pokračoval vyčítavým hlasem pro sebe.
"To přece není pravda, jsi nejlepší z naší posádky," snažil se ho uklidnit Max.
"Jistě, nikdo nedokáže řídit tuto loď jak ty," řekl Alfréd a zapnul autopilota, což trochu pokazilo onen psychologický efekt.
"Marvin by to dokázal, je lepší," protestoval dál Xyz a litoval se.
"Sakra, jsi přece robot, tak tady nevyváděj a začni se sebou něco dělat, vždyť vypadáš na odpis," okřikl shrbeného Xyze Alfréd.
"Nemůžu, mám depresi," bránil se Xyz.
"Psychologa ti asi neseženeme," pokusil se zavtipkovat Max, ale okamžitě zmlkl, když spatřil, jak si ho Xyz přeměřuje svými senzory.
"My přece nepotřebujeme nejvýkonnějšího robota ve vesmíru. Ty jsi náš přítel," šel na to odjinud Alfréd.
"Marvin říkal, že stejně všichni zemřeme," špitl Xyz.
"No jistě, to je logické. Pro každého si příjde zubatá s kombajnem," zamyslel se Alfréd. /Na Zemi se používá častěji termín "zubatá s kosou", vezmeme-li ale v úvahu rozměry vesmíru, je nadevše jasné, že bez mechanizovaného pomocníka by se zubatá neobešla./