Možná, že by Xyz tolik nevyváděl, kdyby věděl to, že na Trimě se právě dokončil vývoj biočipů, což byly procesory nesrovnatelně rychlejší a výkonnější. Bohužel, jejich rozšíření bránily dvě věci. Jednak čipy byly dost nenasytné a pokud jste je nekrmili dvakrát denně, tak umřely hlady a jednak celá planeta zmizela. Jistě jste si sami domysleli, co se s ní stalo. Trimani podporovali ve federaci hlavně zájmy přírody a snažili se dokázat, že příroda je velmi mocná. Díky tomu se věnovali převážně přírodním vědám a dosáhli v nich mnoho úspěchů. Jedním z nich bylo vypěstování citronů s cukrem. Tedy, abyste tomu rozumněli, pokud si chcete udělat čaj, většinou ho osladíte a potom okyselíte. Zde stačilo okyselit, protože při vymačkávání z citrónu vypadla i kostka cukru. Další zajímavostí bylo sekané zelí. Je to zvláštní odrůda, protože poté, co si je hospodyňka umyje, vezme samo nůž a pokrájí se. Tato odrůda se ale přestala používat poté, co některé hlávky začaly myslet a několik hospodyněk v sebeobraně zabily. Podobně dopadla i skvělá odrůda maximrkve. Ta si pro změnu založila několik spolků pro ochranu maximrkve a proti protestujícím maximrkvím musela být nasazena armáda Trimy. Nejvhodnějšími zbraněmi se ukázaly být krouhače a strouhátka. Největší vynález tohoto desetiletí - biočip, byl však nenávratně ztracen a nebyla to jediná věc, která se ztratila. Celá zelenožlutá planeta se jakoby vypařila do neznáma. Nic po ní nezbylo, jen se ve chvíli, kdy mizela, ozval jediný zvuk: "Vcuc."

"Do prdele, do prdele, já umřu, umřu...", ozývalo se dost hlasitě v kabině vesmírné lodě, jejíž plášť měl nyní teplotu něco přes 3000 stupňů Celsia a který se pořád ještě ohříval. Tachometr na panelu ukazoval něco přes 1,2 megametry za hodinu. Hlas, který se ozýval na lodi patřil jejímu majiteli - Wrfdgtru Msdfdlovi. Wrfdgtr ještě jednou zkusil zapnout motory. Motor zakašlal a zas utichl.
"Já umřu..." křičel Wrfdgtr a těžko by mu to někdo mohl vymluvit, alespoň v té situaci, ve které se nyní nacházel. Jako nepříčetný znovu a znovu mačkal knoflíky na panelu. Jeho vnitřní hlas mu říkal: "Uklidni se."
"Co děláš debile?" Wrfdgtr se zamyslel, tak tohle by si ani jeho vnitřní hlas dovolovat neměl.
"Říkám, že jsi absolutně vypatlanej, magore," ozvalo se znovu. Wrfdgtr zkusil otevřít oči. Do jeho tváře se díval rozzlobený řidič. Wrfdgtr stále nic nechápal. Viděl před sebou rozdivočeného řidiče, viděl před sebou rušnou ulici a navíc cítil, že je živý.

"Něco je na radaru," ohlásil všem přítomným, tedy Maxovi a Alfrédovi, nyní již daleko vyrovnanější Xyz.
"Něco?" zeptal se Max.
"Vypadá to jako vesmírná loď," přikývl Xyz.
"Jaká?"
"No, asi to jsou MIP," analyzoval Xyz.
"Aha, a to je co?" zatvářil se nejistě Max, když viděl Alfréda, jak se plácl do čela.
"Speciální jednotka, myslím, že její úplný název je něco jako Mutants In Pink," prohlásil Xyz.

Bylo by vhodné říct si na tomto místě něco o MIP. Mnoho tvorů, kteří je potkali, si je nepamatuje. Ne proto, že by se na ně dalo tak snadno zapomenout, ale proto, že dokáží vymazat komukoliv paměť. Jejich hlavním úkolem je vytvořit velký tým a tak sbírají dobrovolníky. Až jich budou mít dost, chtějí přemalovat svou rodnou planetu Krakos na růžovo a žít tam spokojeně až do smrti. Jak je vidět, mohou být životní cíle různé.

To, že Wrfdgtr přistál na Zemi ve velkém městě a na rušné ulici, nikoho nepřekvapilo. Vlastně jen jednoho člověka, řidiče, který sotva stačil ubrzdit své auto. Shodou okolností měla totiž Wrfdgtrova loď tvar žlutého osobního auta, takže přistání bylo nenápadné. Štěstí, že se podařilo na poslední chvíli nastartovat motory a podstatně tak ztlumit pád na zem.
"Promiňte..." vyblekotal Wrfdgtr a odcouval se svou lodí /nebo autem - podle toho jak se na to díváte/ do zapadlé uličky. Naklonil se a zašmátral v přihrádce. Po chvíli z ní vyndal malý, černý a již trochu zaprášený počítač. Malými stříbrnými písmeny na něm bylo napsáno "Stopařův průvodce po galaxii - sub-eta informační systém". Nervózně ho zapnul a našel si heslo "Země". Převážně neškodná - Tipy pro mimozemšťany v New Yorku: Přistát můžete kdekoliv a kdykoliv, v Centrálním parku nebo kdekoliv jinde. Nejenže to bude všem úplně jedno, ale nikdo si toho ani nevšimne. Wrfdgtr vypnul průvodce a stáhl okénko svého ..hmmm.. vozu.
"Dobrý muži, kde to jsem?" zeptal se okolo belhající stařenky. Ta zakroutila hlavou a belhala si dál svou cestou.
"Prosím vás, jak se jmenuje toto město?" zkusil to znovu na opodál stojící hlouček pubertálních výrostků.
"Moskva, Paříž, Mars, Praha..." ozvalo se zároveň několik hlasů. Tentokrát zakroutil hlavou Wrfdgtr a vystoupil z auta. Přešel ulici a zahnul za roh. Prošel ještě kus ulice, než uviděl obrovskou ceduli s nápisem "Radnice města Brna". Oddechl si, že již zná místo, kde se nachází a pomalu se vracel zpět. Najednou si všiml, že se jeho vůz rozjíždí.
"Hééj, halóó. Dobrý muži, to je můj vůz. Stůj! Zloděj!" rozběhl se za svým teď již ukradeným vozem.
"Sakra, stůjte, mám v tom autě ručník..." křičel ze všech sil, ale marně. Wrfdgtr se celý zmatený zastavil. Je sám v úplně cizím světě, bez průvodce, bez svého auta a dokonce bez ručníku.

"Jo, je celá růžová," potvrdil Xyzovu domněnku Max, když se podíval z okna. Max pohlédl na Alfréda, který ležel v koutě.
"Víš co to znamená?" zeptal se Maxe.
"Ne."
"Budou nás přesvědčovat, abychom vstoupili do jejich společenství, pak nám vymažou paměť a my nestihneme včas doletět na Bretanu," řekl mu Alfréd smutným hlasem. Podíval se z okna a uviděl, jak se loď spolku MIP přisává k jejich lodi. Za dveřmi se ozvaly dva tlumené hlasy.
"Myslíš že budou doma?" říkal první.
"Co já vím," odpověděl mu druhý.
"Určitě budou a budou se chtít před námi schovat," přesvědčoval ho první hlas.
"Zkusíme zazvonit..." špitl druhý hlas a následovala chvíle ticha, kdy se oba agenti snažili najít zvonek.
"Sakra, vždyť oni tu nemají ani zvonek," zaklel první hlas.
"Tak to uděláme jak za dávných časů, zaklepeme..." navrhl hlas číslo dva. Chvíli se nic nedělo a až za chvíli se ozvalo první nesmělé zaklepání.
"Třeba tě neslyšeli, zkus to hlasitěji," navrhl mu hlas jedna. Tentokrát se ozvalo zaklepání daleko hlasitější.
"Auuu, mají titanový plášť. Nevystřelíme raději dveře?" mnul si ruku hlas dva.
"To nebudeme riskovat," zašeptal Max a přešel ke dveřím. Stiskl spínač a když se dveře otevřely, hleděl Max přímo do hlavně destrukční pistole.

Wrfdgtrovi se jeho situace ani trochu nezamlouvala. Procházel pomalu městem. První věc kterou musí udělat, je pořídit se nějaké nenápadné jméno. Kouknul se do výkladu. Je pravda, že jméno Intel Koh-i-noor není zrovna nejideálnější pro tvora žijícího na Zemi, a není dokonce ani moc nenápadné, ale na světě existuje spousta jmen, které jsou horší. Budeme respektovat Wrfdgtrovo přání a od nynějška mu tedy budeme říkat Intel Koh-i-noor. Intel začínal dostávat hlad. Přešel k nejbližšímu replikátoru potravin a objednal si hamburger. Nic se nedělo. Opodál stojící muž přešel k replikátoru a odhodil do něj nedopalek cigarety. Intel zakroutil hlavou a čekal dál. Když se ani po patnácti minutách svého hamburgeru nedočkal, odešel.
"Viděla jste toho chlapa co stál u toho odpadkového koše a mluvil s ním?" zeptala se jedna důchodkyně druhé, která se opírala o hůlku.
"Asi to byl nějakej cvok, to mi věřte," odpověděla jí druhá a protože uviděla, že ji jede tramvaj, zasprintovala k zastávce. Když cítila, že se možná nedostane dovnitř, celkem obratně použila na dav u dveří svoji hůlku a naskočila do tramvaje.

"Dobrý den," pozdravil slušně mutant, který stál ve dveřích lodě. Max si ho zamyšleně prohlédl. Mutant měl více rukou než hlav, ale méně očí než noh. Dále se o něm dalo říct, že co se týče barev, byl tak nějak bez fantazie. Byl nasoukaný v růžových kalhotách s růžovými knoflíky. Pod růžovým sakem se ukrývala růžová košile a na ní visela vázanka, která byla samozřejmě růžové barvy. V saku měl zastrčený růžový kapesník a na hlavě měl růžové brýle, které skvěle ladily se třemi růžovými vlasy. Když se mutant trochu pohnul, Max zjistil, že to, co vypadalo jako jeho růžový kufr, byl ve skutečnosti jeho kolega. Ten odstrčil velkého mutanta a stoupnul si těsně před Maxe.
"Nechceme vám působit žádné problémy," pronesl skříplavým hlasem.
"Ehm, my vážně dost pospícháme..." ozval se nesměle Max.
"No vidíte a to se v naší sektě nemůže stát. Spěch je přežitek. Víte, my jsme opravdu dobří," naklonil se k němu vyšší mutant a přátelsky ho poplácal po zádech. Max mu to chtěl oplatit, ale po chvíli tuto myšlenku zavrhl, nemohl totiž přijít na to, kde přesně by mohla být mutantova záda.
"Má to opravdu obrovské výhody," přidal se k němu menší mutant.
"Hele, prostě nás pusťte, závisí na tom život celé planety," ozval se Alfréd, kterému mutanti nařídili ležet v koutě.
"Ticho, ty příjdeš na řadu později," okřikl ho menší mutant, který byl zřejmě vyšší hodnosti a otočil se k Maxovi.
"Naše velká růžová sekta, je synonymem přátelství..." nechal se unášet větší mutant.
"Já nech-"
"... nikde, nikde nenaleznete spokojenější tvory..." pokračoval, aniž si všímal toho, že Max pořád odporuje.
"Mně to absolutně nezají-"
"... ze všech různých galaxií, máme..."
"Sakra, nechte to-"
"...ve svých řadách rasy válečníků..."
"Hmm, poslouchá-"
"... i rasy založené duševně," dokončil svoji předepsanou část hladce mutant.
"Uvidíte, bude se vám u nás líbit," řekl malý mutant a pokynul na vyššího mutanta. Ten si vytáhnul ze saka velkou propisku. Maxe dost překvapilo, že nebyla růžová, ale to bylo způsobeno tím, že byla vyrobena ze speciálního kovu. Vyšší mutant k němu přistoupil a dal mu ji před hlavu. Max věděl, že pokud ji zmáčkne, přestane si pamatovat všechny věci a po tom, co znovu absolvuje nástupní kurz k sektě MIP, se k ní s největší pravděpodobností přidá. Najednou spatřil, jak se mutantovi všech pět očí nějak zamlžilo a naplnily se nepřítomným pohledem. Po chvíli trapného ticha se mutant složil na zem. Malý mutant na něj překvapeně zamžoural a vzápětí padl na podlahu i on.
"Ehm..." nervózně se usmál Xyz a přeleštil si svoji železnou ruku.
"Díky," řekl mu Max a zamyšleně se podíval na dvě zhroucená těla na podlaze.
"Fajn rána," zhodnotil Xyzův výkon Alfréd.
"Musíme je odtáhnout do jejich lodě a pokračovat v cestě," poškrábal se na hlavě Max a horečnatě přemýšlel, za kterou část těla je může chytit.

Intel zatím bezcílně bloumal po Zemi. Ještě přesněji bloumal po Brně. Jeho instinkt pro přežití raději mlčel, aby si nezpůsobil nějaké potíže. Oblohu protnul první blesk a zahřmělo. Intelovi nikdy nevadilo trochu světla, ale vodu v oblibě neměl a ta začala padat vzápětí. Zkrátka a jasně, začalo pršet. Je spousta věcí, které nemůžete, dělat když prší a existuje spousta činností, které jsou pro déšť přímo stvořené. Jednou z nich jsou hospody. Tato zařízení jsou rozseta po celém vesmíru a ani Země není vyjímkou. Hospoda, jak je všeobecně známo, slouží k tomu, aby se mohl jedinec, nebo ještě lépe skupina jedinců, opít. Nejčastějším omylem pozemšťanů je to, co považují za nezbytnost, výbavy takového zařízení. Tou nejsou nádoby k pití, ale spíš WC. Na Xiroxu se totiž například pije rovnou ze sudů, na Koku z bazénu a na Stratě z WC. Intel se nemusel ani trochu přemáhat, aby zapadl do nejbližší hospody, zvlášť když odcházejícímu opilci vypadla peněženka.
"Dám si ..." Intel se zarazil. Co si vlastně má dát? Naštěstí si žaludek poradil i bez mozku a tak Intel slyšel, jak větu hravě dokončil, "... to co tady pijí všichni." Vrchní ani nemrkl a donesl Intelovi pivo. Ten se nejdřív na skleničku podezřívavě podíval a potom ji do sebe hodil na ex. Chvíli čekal, až alkohol začne působit, ale nic se nedělo.
"Máte tu něco silnějšího?" zeptal se a na tváři měl výraz bezbranného kotěte.
"Máme. Co máte na mysli?" ujistil ho číšník. Intel se mrkl na nápojový lístek a potom se klidně zeptal: "Co takhle Moravskou slivovici?"
"Hned to bude," řekl mu číšník a za chvíli opravdu přinesl v malé skleničce trochu slivovice. Intel se na ni vrhl a hodil ji do sebe.
"Můžete mi donést ještě?"
"Ano," přikývl číšník a chystal se k odchodu.
"Litr nebo raději dva..." ozval se Intel.
"Prosím???" ztuhl číšník.
"Dva litry," zopakoval svoji žádost Intel a mile se na číšníka usmál. Ten nevěřícně zakroutil hlavou a šel pro dvě láhve.

"To nemůžeme stihnout," zakroutil hlavou Alfréd a podíval se na Xyze.
"Zkusím vytížit motory na 120 %," ignoroval Alfréda Xyz.
"Nebudou nás pronásledovat?" zeptal se Max s patrnou obavou v hlase.
"MIP? Ne, to nemají ve zvyku," odpověděl mu Alfréd a podíval se na hodiny.
"A pak, ozářili jsme je přece tou jejich věcičkou, až se probudí, budou rádi, když poznají, kterou barvou mají svou planetu natřít," uchechtl se Xyz a vyvrátil tak domněnku, že roboti nemohou mít svoje emoce.
"Zbývá nám už jen 10 minut," řekl smutně Alfréd a nespouštěl z hodin oči.
"Už mám Bretanu na radaru," ozval se Xyz. Max se usmál sám pro sebe. Něco mu říkalo, že to nestihnou a že proti tomu nemůže nic dělat.