"Vidím ji na obrazovce. Není moc velká," řekl Xyz.
"Ale je moc daleko," prohodil k němu Alfréd.
"Bez té zbraně tu loď nemůžeme zastavit," zaklel Max a kopl do zdi.
"Jau," řekla zeď.
"Ehm, promiň Alfréde, nechal jsem se trochu unést," omluvil se mu Max.
"Máme na lodi nějaké zbraně?" zeptal se Max.
"No, jde o to, co považuješ za zbraň," zamyslel se Xyz a pokračoval, "znal jsem jednoho, který u oběda nešťastnou náhodou zabil 23 lidí příborem. Dá se říct, že za vhodných podmínek může být zbraní i propisovačka."
"No já spíš myslel něco jako dělo, laserové paprsky nebo něco na ten způsob," ušklíbl se Max.
"Aha, tak takové zbraně nemáme," pokrčil rameny Xyz.
"Ukaž Bretanu na obrazovce," požádal Alfréd a jeho přání zůstalo nevyslyšeno. Xyz sice přepnul obraz, ale na místě kde měla být Bretana, nebylo nic. Jen malá tečka.
"Zvětšit obraz, prosím," ozval se opět Alfréd. Na obrazovce se ukázala loď. Xyz, Max i Alfréd jen strnule zírali, jak se mechanická ruka stahuje dovnitř lodě. Pak se loď dala pomalu do pohybu a zmizela v jakési trhlině, která se za ní zase zavřela.
"A do pr..." ujelo Maxovi, který zůstal stát jako solný sloup.
"E-e-e," přikývl Xyz.
"Tak to jsme v haj..." souhlasil Alfréd a nasucho polkl.

Intel otevřel oči. Vše co uviděl, byla spousta bílé barvy. Chvíli mu trvalo, než pochopil, že se jedná o strop. Jakmile přišel na tuto věc, přišel i na to, že ho nesmírně bolí hlava. Cítil se, jako by mu po ní přeběhlo stádo slonů, potom ji přejelo pár parních válců a nakonec ji někdo hodil do drtičky odpadů. Celá hlava mu strašně vibrovala a sebemenší zvuk se v ní snad tisíckrát znásoboval. Intel si ji musel chytit oběma rukama, protože měl pocit, že se mu rozskočí.
"Dobré ráno," ozvalo se nad ním. Intel natočil hlavu směrem k hlasu.
"Dobré ráno. To jste vy? Sakra, nemáte něco na bolení hlavy?" vychrlil ze sebe v takové rychlosti, že světlo sledovalo, jak ho tato slova předběhla a nechala daleko za sebou.
"Na bolení hlavy z kocoviny? Jedině revolver, ale musel by jste si skočit pro náboje," řekl ironicky onen mladý muž ze včerejšího dne.
"Mockrát děkuji, že jste mě nechal přespat u vás doma."
"To bylo to nejmenší, nejhorší bylo dostat vás do taxíku," pokyvoval hlavou muž.
"Do taxíku?" zeptal se Intel.
"No pořád jste taxikářovi říkal, ať vás hodí na Rijanu 3 nebo co. A taky jste křičel něco o vašem autu," vysvětloval trpělivě muž.
"Promiňte."
"Ale nejhorší bylo, že jste se potom tomu taxikářovi vyzvracel za krk," pokračoval ve vyprávění muž.
"Aha. Sakra. Co účet?" napadlo Intela.
"No, měl jste u sebe peněženku," začal pomalu muž a pokračoval, "tak jsem přidal svých 5000 k těm 50 korunám, co v ní bylo a zaplatil to za vás."
"No, víte, tohle se mi moc často nestává," pokrčil rameny Intel a bylo mu na tvářích zcela jasně vidět, že se cítí velmi trapně.
"Já se jmenuji Otakar, Otakar Motýlek," podal mu ruku mladý muž.
"Já jsem Intel Koh-i-noor," stisknul mu ji Intel.
"Zajímavé jméno, je mi nějak povědomé..." zamyslel se Otakar a pak se podíval na budík, "už bude 7:20, měl bych vyrazit."
"No víte, já... Ehm, no jsem tak nějak..." ozval se Intel.
"Prosím?"
"No víte, nevím jestli budu schopen vám ten můj dluh splatit," řekl popravdě Intel.
"Aha, ale s tím si nedělejte žádné starosti. Víte, můj otec dělá ředitele jedné významné firmy a tak mám peněz dost," usmál se Otakar a vytáhnul ze skříně tašku.
"Hmm."
"No jestli chcete, tak tu můžete zůstat, já už musím jít," řekl Otakar.
"Do práce?" zeptal se Intel.
"Ne, do školy," odpověděl mezi dveřmi Otakar a sotva jeho slova dozněla, ozvalo se buchnutí dveří.

FMN zatím zažívala největší krizi všech dob. Její členské planety mizely velmi rychle a s nimi zmizelo už i několik stovek válečných i výzkumných lodí. Prezident byl už opravdu vystrašený. Nyní již federace věděla, že planety nemizí samy, ale někdo je podrobuje hloubkové kompresi. K prezidentovi se již donesla i zpráva o viníkovi, ale ani to nezabránilo dalším krádežím. FMN měla vyhlášený již šestý stupeň ohrožení, ačkoliv ve směrnicích bylo uvedeno jen stupňů pět. Většina speciálních týmů, které byly vyslány k dopadení viníka, zmizela. Jediný, kdo unikl, byl James Bond. Tento čilý stařík ovšem nedávno uklouzl v koupelně po mýdle a zabil se, takže se stalo, že FMN nezbyl žádný super hrdina a dokonce ani žádný hrdina. Několik zástupců v radě navrhlo vyhlásit předčasné volby a tvrdili, že se potom určitě situace zlepší. Nezlepšila. Staronový prezident a staronové vedení nebylo o nic chytřejší dnes než včera. Ono vůbec vedení FMN nebylo kdoví jak chytré, ale to je jiná věc. Nejdůležitější je, že celý vesmír se zmýtá v agónii. Podle neoficiálních zpráv totiž zmizela již polovina federace.

Může se zdát, že vás malá loď s velkým chapadlem již nemůže překvapit. Vždy, když jsme zaměřili pozornost na ni, tak obvykle zmizela nějaká planeta. Nebudu vás napínat a rovnou vám řeknu, že se tak stane i za chvíli. Jen jsem považoval za vhodné vám objasnit, koho unese nyní. Když se podíváme o něco níž pod loď, pak zřejmě uvidíte něco jako pizzu. Když se podíváte pozorněji, zjistíte nejen to, že se velmi pomalu otáčí jak v mikrovlnné troubě, ale zřejmě uvidíte i proč se otáčí. Otáčejí s ní 4 sloní, kteří chodí po zádech velké želvy. Něco tak šíleného mohl vymyslet jen blázen nebo génius, to jsou zpravidla první myšlenky, které obtěžují mozek. My tu ovšem nebudeme rozebírat vaši anatomii, ale situaci, ve které se planeta nachází. Tato planeta se jmenuje Zeměplocha a vy můžete být svědky, jejího zničení. Nebo alespoň její hloubkové komprese, což se ve výsledku zas tak moc neliší.
"Vcuc." Smrť, tvor jež právě seděl ve své pracovně a jehož hlavním teritoriem byla právě Zeměplocha, uslyšel tento zvuk a velmi nervózně sebou trhnul. Zmateně se podíval na hodiny srovnané v policích. Žádné nebyly prázdné. Potom se v myšlenkách podíval na místo, kde měla být Zeměplocha.
"NIC," řekl si sám pro sebe a nevěřícně koukal na Zeměplochu, která tam nebyla.
"JÁ SI POČKÁM AŽ SE VRÁTÍ..." dodal po chvíli a my mu to budeme věřit, protože on narozdíl od nás žije mimo prostor a čas a tak má času spoustu. Loď zatím zopakovala svoji dokonale nacvičenou koncovku a zmizela v trhlině.

Intel se zatím díval na televizi. Ani mu moc nevadilo, že nechytne MGTV, kterou na lodi chytal. Na Zemi bylo taky dost zábavných pořadů. Zrovna se díval na "Přímý přenos z parlamentní sněmovny" a smál se od začátku až do konce. Intel už nemohl. Vypnul televizi a chtěl začít hledat něco na zub, když se ozval klíč v zámku a ve dveřích stál Otakar.
"Jak bylo ve škole?"
"Kde? Aha, já tam raději nešel," odpověděl Otakar a odhodil tašku do kouta.
"Raději?" zeptal se překvapeně Intel. On sám si pamatoval, že škola byla povinná. Musel 3 x měsíčně užívat Dějepis, Matematiku, Fyziku a Astrální vědy v tabletkách a Informační technologie v kapkách. Měly odpornou hořkou chuť a páchly.
"No totiž, já mám se školou malý problém," přiznal se Otakar.
"Jestli ti můžu poradit, tak to překousni a sněz je, v pozdějším věku se ti to bude hodit," pokyvoval hlavou Intel.
"Cože?" zeptal se nechápavě Otakar.
"Mno, ehm, přece školu a tak, vždyť víš..."
"Mám sníst školu?" vytřeštil na Intela oči Otakar a přemýšlel, jak se dostat k telefonu a nevyvolat podezření toho šílence před sebou.
"Jistě, že ne školu. Zbláznil ses, myslím ty tabletky," přerušil Otakarovy myšlenky Intel.
"Jeden z nás není normální," prohlásil Otakar a pak připustil, "no, možná dva z nás nejsou normální...".
"Cože?" zkoprněl Intel, protože, přestože tuto otřepanou frázi znal, dodatek se mu zdál opravdu originální.
"No, ty problémy, co mám se školou vlastně nespočívají ani tak v té škole, jako spíš ve mně. Já jsem totiž rozdělená osobnost. Jeden Otakar mi říká, abych šel do školy a druhý abych raději zůstal doma," přiznal barvu Otakar.
"Sakra, doufám že u sebe nemáš nějakou zbraň," znervózněl Intel, který přece jen něco bláznech slyšel.
"Uklidni se. Mimochodem, myslím, že ty taky nejsi zcela normální."
"Já?" zeptal se překvapeně Intel.
"No podle těch šupin co máš za ušima a taky podle těch šesti prstů, co máš na každé ruce, bych si troufnul říct, že ne," prohlásil klidně Otakar a nalil si do sklenice trochu džusu.

"A do pr...." zopakoval ještě jednou Max.
"Hlavně zachovat klid. Nepropadejme panice," začal agitovat Xyz.
"To je fakt, mám seznam všech planet, které ta loď ukradne," řekl Alfréd.
"A na co nám to bude?" zeptal se Max.
"Jak to mám vědět?" zeptal se ho klidně Alfréd.
"A do pr..."
"To už jsi říkal," konstatoval suše Alfréd, pak se hluboce zamyslel a nakonec se mu zajiskřilo v očích.
"Mám plán," řekl pak potichu. Když ho ani po chvíli nikdo nepochválil, rozhodl se, že bude mlčet, dokud se ho někdo nezeptá.
"No, víš," začal opatrně Xyz, "my jsme taky v týmu, takže kdybys byl tak hodný a prozradil nám o co jde."
"Je to prosté, vletíme do té trhliny, než se zavře," prozradil tajemství svého plánu Alfréd. Maxovi se z něj evidentně udělalo nevolno a raději si sedl.
"To myslíš jako až dovnitř, jo?" zeptal se přiškrceným hlasem.
"Jo."
"No, víš. Ehm. No tak nějak. Hele, za tou trhlinou může být cokoliv a je možné, že tam nebudeme moci přežít ve všech čtyřech prostorech najednou," zastal se Maxe Xyz, evidentně něčím rozrušený, což se, jak jistě nemusím podotýkat, robotům moc často nestává.
"Co můžeme ztrátit?" zeptal se obou Alfréd.
"Diody, baterie, procesory, tištěné spoje..." začal Xyz.
"Kyslík nebo třeba taky hlavu," doplnil ho suše Max.
"To jste chlapi? Vždyť to stejně zničí celý život ve vesmíru, pokud nezasáhneme," zkoušel jim promlouvat do duše Alfréd. Xyz i Max mlčeli. Oba věděli, že má Alfréd pravdu. Maxovi se celá situace stejně zdála praštěná. To, že letěli vesmírem rychlostí, která soupeřila s rychlostí světla, už překousl, ale stále nechápal, jak se mohl namočit do mezigalaktického zločinu. Když si navíc uvědomil, že loď, na které je nyní členem, řídí přerostlý krokodýl, moc mu do smíchu nebylo.
"Máme štěstí," vyrušil Maxe z jeho myšlenkových pochodů Alfréd.
"Někdo nás má na mušce?" zeptal se Max a ironický nádech této věty byl tak silný, že se na chvíli zhmotnil, pleskl Alfréda a pak se rozplynul.
"Ne, ale další planeta je kousek odsud, pro naše motory je to pár minut," zasmál se sám pro sebe Alfréd.

"No uznávám, že je pár maličkostí, které mě odlišují od ostatních," připustil Intel a chvíli tápal jak pokračovat.
"Džus?" zeptal se Otakar.
"Ne, raději bych si dal deci vody. Ono je to tak, že já nejsem vlastně člověk, ale mimozemšťan."
"Hmm, myslel jsem si to. Chceš teplou nebo studenou?" zůstával klidný Otakar, což přece jen Intela vyvedlo trochu z míry.
"Studenou. Tebe to nepřekvapuje?" podivil se Intel.
"Ne. Já pocházím z Deghosu. Tady máš trochu a moc se neožer," vzal skleničku naplněnou do poloviny vodou a podal ji Intelovi Otakar.
"Na Zemi tedy již jsou mimozemšťani?" rozzářil se Intel.
"Jo, spousty. Vlastně většina obyvatelstva jsou naši. Momentálně žije na Zemi poslední člověk."
"Poslední?"
"Jo, předposlední nedávno odletěl v nově vyvíjeném modelu nové rakety," odpověděl Intelovi Otakar a sám si přidal do vody trochu saponátu..

"Takže?" zeptal se nedočkavě Max.
"Musíme čekat," řekli jednohlasně Alfréd i Xyz.
"Jsme tu už dvě hodiny a nic, máš ten seznam v pořádku?" otravoval zase Max.
"Myslím, že jo. Raději zapnu zneviditelnění," řekl Xyz a okamžitě tak učinil. To se ukázalo jako geniální nápad, zvlášť když se znenadání asi 2 km od nich otevřela trhlina. Pokud jste nepodváděli a nečtete knihu až odprostřed, pak nemusíte být jasnovidcem, a budete vědět, že nyní z ní vypluje loď. Možná by nebylo od věci si ji trochu popsat, protože se s ní setkáváme často a zatím kromě její velikosti jsme si o ní moc neřekli. Má tvar talíře, což je velmi oblíbený tvar hlavně na Zemi. Dost originální je i nátěr lodi, je natřená tou nejhnusnější zelenou barvou, na několika místech je přetřená červenou a korunu všemu dávají tři růžové proužky, které se táhnou vodorovně kolem lodi. Rameno je natřeno na oranžovo a trychtýř na jeho konci má fialovou barvu. Loď má jen jedno okénko, dovnitř jím ale vidět není, protože je celé přetřené onou fantastickou hráškovou barvou. Suma sumárum, již nyní můžeme s jistotou říci, že majitel lodě je přinejmenším zajímavý člověk. Velmi pravděpodobně také utrpěl v mládí nějakou nepříjemnou příhodu, která mu značně zkomplikovala jeho psychiku. Tak nějak by loď zapůsobila na jedince, který by ji viděl poprvé. Naši staří známí se s ní ale už setkali a tak se věnovali spíše myšlenkám, jak včas dostat jejich loď do trhliny, než těm, které jim říkaly, aby vzali do ruky kýbl s horkou vodou a pořádně opláchli nepřítelovu loď.
"Vcuc."
"Loď se připravuje k odletu, připrav se taky," komandoval Alfréd Xyze.
"Hoši, musíme tam letět?" zeptal se celkem zbytečně Max.
"Jednou jsme se na tom shodli, tak to uděláme," odsekl mu Alfréd.
"Já jsem si to rozmyslel," třásl se Max.
"Musíme tam skočit po hlavě," řekl Alfréd.
"Skočit?" zopakoval překvapeně Xyz a rychle překonfiguroval pohonné systémy tak, aby udělaly hyperskok.
"Start!" křikl Alfréd a zároveň se za jeho zády ozval Max.
"Mamíííííí...."

Zatímco raketa našich hrdinů, v případě Maxe zbabělců, se řítí vstříc neznámé, velmi blízké budoucnosti, zatímco se na Zemi poslední člověk koupe ve vaně a zatímco Smrť stále čeká na znovuobjevení Zeměplochy, my se podíváme někam, kde nejde o holé životy, kde je skutečně někdo šťastný. Vidíte tu velkou loď? Tu co je z poloviny natřená narůžovo a kterou několik jedinců přetírá na světle modrou barvu? Tak to je to místo. Jednotka MIP se po oné příhodě s našimi hrdiny, kterou si ovšem nepamatovala, přejmenovala na MIB. Mutants In Blue se zdál být výborný název a kromě toho, modrá barva je tak krásná. Toto je jediné místo ve vesmíru, kde je momentálně někdo šťastný. Šťastný je i palubní počítač. Jeho obvody tiše pracují a jsou šťastné, protože je někdo natřel na modro. Jejich nová barva se jim moc líbí. Bohužel jsou šťastná i čidla. Dokonce i ta, která nejsou natřena na modro. A to je chyba, protože pokud je někdo šťastný, pak nemůže dávat pozor na vše, co se děje. Pokud jste šťastní, může se vám klidně stát, že přehlédnete skupinu meteoritů, které se řítí na vás. Stejně tak je možné, že modrá barva zkratuje přešťastné obvody. A tak můžete šťastní umřít. To všechno se stalo na této šťastné modro-růžové lodi, která je nyní už jen vrak. Z tohoto příkladu je, doufám, dostatečně jasné, jak je štěstí nebezpečné.

Intel měl před sebou prázdnou skleničku. Otakar se na něj podíval. Viděl zchlíplého mimozemšťana, který neví co dělat a tak sedí na Zemi a opíjí se vodou.
"Nechceš trochu zelené?" zeptal se a zamával téměř prázdnou láhví saponátu.
"Ne, díky. Jak je možné, že Země je plná mimozemšťanů a neví se o tom? Proč už není dávno v alianci?" zajímal se o osud Země Intel a tvářil se poněkud znepokojeně.
"To je jednoduché, oni to neví," odpověděl mu Otakar a opět si usrkl z láhve.
"Nebude ti zle, když to piješ nezředěné?" prohodil k němu Intel a mlčky sledoval, jak se Otakarovi valí z úst bubliny při pokusu promluvit.
"Ne, je to nejnovější výrobek. Nemá téměř žádné negativní účinky na organismus," uklidnil Intela Otakar a spadl ze židle na zem.
"Kromě opilosti samozřejmě..." zabručel si pod fousy Intel.

Loď našich tří přátel vletěla do trhliny. Přetížení v lodi bylo dost velké, ale ani to nezabránilo Maxovi, aby neječel. Na chvíli přestal až když si spolkl jazyk. Pak se ovšem podíval ven okénkem a začal znovu. Loď letěla jakýmsi fialovo-zeleným tunelem, který se různě prohýbal, točil a navíc měnil barvy. Vše se v šílené rychlosti mihalo Maxovi před očima. A aby toho nebylo málo, zrovna se začala celá trhlina bortit.
"Do psí prdele, já myslel ten skok jen tak obrazně," ulevil si Alfréd, ale nikdo ho neslyšel, protože Max ječel daleko, daleko hlasitěji.
"Hmm, vypadá to, jako kdyby se ta trhlina bortila," prohlásil jako vždy suše a zcela klidně Xyz. V té chvíli přestal Max ječet a začal přemýšlet, jaký je asi trest za rozstřílení robota.
"Asi jsem ohluchl," lekl se Alfréd a honem se podíval na Maxe. Ten seděl v koutě a měl zavřená ústa, takže si Alfréd oddychl.
"Co to znamená, že se začíná bortit?" přešel Alfrédovu sarkastickou narážku Max.
"To znamená, že všechny čtyři rozměry se stávají krajně nestabilními, že psí 80 se může v krajním případě..."
"Stůj. Mohl bys mi to říct jednoduše?" zarazil Xyzovi teorie vypracovávané v reálném čase Max.
"Jo, máme dost velký problém," kývl hlavou nerušeně Xyz.
"Víš, ta díra se bortí rychleji než letíme a její konec se k nám zezadu stále víc a víc přibližuje," slitovalo se Maxe Alfrédovi a přemýšlel, jak musí být strašné vyrůstat na tak primitivní planetě jako je Země.
"Můžu se zeptat jaké přesné účinky to bude mít na nás?" zeptal se s obavou v hlase Max a přemýšlel o tom, že by zase mohl na chvíli ječet, nádherně to uvolňovalo atmosféru.
"No, vidíš, to je to, co nevíme," odpověděl Maxovi za Alfréda Xyz a dál pozoroval na radaru zmenšující se vzdálenost bortícího se konce a lodě. Max se mu mrkl přes rameno a málem si překousl jazyk. Vzdálenost lodě a konce trhliny byla asi 16 metrů a snižovala se každou vteřinu o 2 metry. Max si spočítal v duchu čas po který bude ještě živý.
"Osm sekund," řekl ve chvíli, kdy to už nebyla pravda a zavřel oči.
"Vidím konec," ozvalo se ze sedadla před ním a i poslepu poznal, že slova patřili robotovi, kterého chtěl ještě před chvílí zabít. Max otevřel oči a v té chvíli uslyšel jen slabé "plop".
"Co to bylo?" zeptal se šťastný a hlavně živý Max.
"Právě se zhroutila úplně," odpověděl mu stejně šťastný Alfréd a pak se zamyslel.
"Máme vůbec nějaký plán?" zeptal se Maxe a Xyze tichým hlasem. V té chvíli se Xyz i Max k němu obrátili a dostali chuť na pečeného krokodýla.

Intel se rozhodl, že se raději podívá po městě. Každý normální člověk vám řekne, že by raději seděl v pohodlí doma, ale Intel byl na Zemi teprve druhý den. Celkem ho zajímala společnost, která je na cizí planetě a neví o tom. Doufal, že převzala návyky od té původní, domorodé - od lidí. Problém většiny obyvatelstva ovšem nespočíval v tom, že se cítili být duševně jako lidé, ale v tom, že jimi skutečně byli. A tak se taky chovali. To, že nechtějí pochopit, že jsou z jiné planety Intel zjistil celkem brzo. Když ho totiž chytil při černé jízdě revizor, Intel na něj šibalsky mrknul.
"Ale no tak. Vždyť jsme si dost podobní," naznačoval Intel nenápadně vousatému revizorovi, kterému už jistě táhlo na 80.
"Vy skutečně nemáte jízdenku?" ignoroval jeho slova revizor a přeměřoval si ho přísným pohledem.
"Hele, pocházíme oba odjinud," snažil se dál Intel, ale na revizora tím dojem moc neudělal. Spíš naopak, protože revizor byl černé pleti.
"Hmm, tak to bude za 500 Kč," ušklíbl se revizor.
"No tak, budeme na sebe hodní," řekl Intel a revizora pohladil. Ten z něj trochu znervózněl, rychle odpočítal 500 Kč a podal je Intelovi.
"Tady máte nazpět," řekl rychle a vyrazil ze šaliny rychlostí blesku, která by byla i při nižším věku obdivuhodná. Intel se chvíli díval na svoji pravou ruku, ve které svíral bankovky a pak si je strčil do kapsy. Sice si moc nepopovídal, ale jistě se tomu člověku líbil, jinak by mu přece nedal tolik peněz. Intel taky celkem rychle zjistil, proč se MHD jmenuje tak, jak se jmenuje. Slovo hromadná z ní totiž, jak zjistil, skutečně nelze vypustit.