Intel si řekl, že by měl poznat sluneční soustavu, ve které se nachází a tak se vydal tramvají na Kraví Horu, kde sídlí hvězdárna. Když na konečné vystoupil, všimnul si zajímavé skupiny lidí, která chodila po celém parku na Kraví Hoře a měla s sebou psy. Když spočítal psy a lidi, došel k závěru, že na 1 obyvatele Brna vychází v průměru 2,47 psa. Pak se poškrábal na hlavě a chvíli přemýšlel, kterou cestičkou by se měl vydat k hvězdárně. Park byl cestičkami přímo protkaný a spousta se jich rozcházela a pak zase sbíhala. Podíval se na ostatní lidi, aby zjistil, kterou cestičkou chodí oni. A pak si to stejně jako oni namířil rovnou přes zbytky kdysi zřejmě travnatého povrchu přímo k hvězdárně. Kopec se zdál celkem malý, jeho opravdová velikost ale byla poznat až nahoře. Intel se celý udýchaný zastavil před hvězdárnou. Jeho dvě srdce a tři plíce pracovaly na plný výkon a přesto se cítil zmožený tím výstupem. Intel ještě přinutil svůj mozek, aby mu přečetl nápis na ceduli, která visela na plotě.
"Pro nemoc zavřeno," vyhověl mu mozek a měl co dělat, aby nezačal vypouštět litry adrenalinu do krve. Intel se znechuceně vydal zpět. Celou cestu sem pospíchal, protože byl zvědavý. Nyní pomalu scházel dolů. Najednou na něj vyletěl z křoví míček. Intel měl co dělat, aby jej zachytil. Jen málo scházelo k tomu, aby ho trefil do hlavy. Zaposlouchal se a slyšel, jak se něco funícího přibližuje. Díval se na všechny strany, odkud by ten zvuk mohl pocházet. Zrovna v té chvíli vyletěla ze křoví zřejmě hrozně vyplašená kráva a skočila na Intela. Ten padl s ohromnou tíhou na hrudi k zemi. Kráva mu začala olizovat tvář a nohou se mu pokoušela vykopnout míček. Překvapený Intel se chvíli pokoušel vstát, ale brzo poznal, že dokud z něj ta bestie nesleze, pak tu bude ležet bez možnosti sebemenšího pohybu. Z křoví vykoukla hlava. Když uviděla Intela s krávou, která mu seděla na prsou, vytáhla píšťalku a slabě hvízdla. Kráva překvapeně otočila hlavu, slezla z Intela a pokoušela se ho odtáhnout za nohu ke křoví.
"Ale Ťuntíku, fuj je to," přesvědčovala krávu mladá dívka a plácla ji po hřbetu. Kráva poslušně Intela pustila a sedla si. Teprve nyní Intel pochopil, že ta chlupatá potvora je pes. Pokoušel se vstát a cítil, že mu Ťuntík pohmoždil minimálně šest žeber.
"Víte, on si strašně rád hraje," usmála se dívka a pomáhala Intelovi vstát.
"Nic se nestalo," lhal Intel a mile se na dívku usmál. Byla to krásná mladá žena. Potřepávala na krátko ostříhanými hnědými vlasy, její oči měly barvu opražených kaštanů a její hlas zvonil jako ta nejkrásnější zvonkohra. Intel nasucho polkl. Cítil, že minimálně jedno jeho srdce hoří touhou. Zcela nepochopitelně se mu začaly v ústech tvořit sliny.
"Mám rád psy," řekl.
"On je Ťuntík strašný neposlucha, ale jinak je to rozkošný pejsánek," řekla ona. Intel se koukl na obří psisko a přemýšlel o tom, jestli náhodou nemluví o nějakém jiném psovi.
"A jak má krásné oči a taky drápy," pokoušel se konverzovat dál Intel a jen tak si přejel rukou po rozervané košili.
"Je to největší druh Novofundlanďanů," pochlubila se dívka a usmála se ještě víc na Intela. Tomu se začaly nekontrolovatelně třást ruce.
"A ty rozkošné zoubky..." pokračoval dál a zkusil Ťuntíka pohladit. Ten se jednou pohladit nechal a pak mu přátelsky vyjel po ruce a několikrát zacvakal svou ohromnou čelistí. Intel honem ucuknul s rukou a prstem mu pohrozil. V té chvíli uviděl nebe a na sobě opět ucítil tíhu, která se přibližně rovnala dvěma pytlům cementu. Ťuntík pak z Intela vítězoslavně slezl a podíval se na něj s opovržením.

Naše hrdiny Maxe, Xyze a skoro mrtvého Alfréda jsme opustili ve chvíli, kdy se podrobili zcela nedobrovolně hloubkové kompresi. Jak jistě uznáte, v takovém stavu by nebyli schopni dále prožívat nějaká dobrodružství a tak mi nezbývá nic jiného, než je oživit. Nejdříve se pozorně koukneme na to, jak vlastně nyní naši hrdinové vypadají. Jen málomluvný člověk by řekl, že jako kamínek. Všichni tři teď vypadají jako černý, asi půl centimetru široký a zcela nepravidelný nerost. Tento nerost je v misce, která leží na stole. Vedle stolu stojí muž v bílém plášti. Oba, on i stůl jsou v jedné místnosti na jedné lodi, která je natřena hráškově zelenou barvou. Ano, právě jsme v laboratoři doktora Kruťase. Pro ty méně chápavější čtenáře jen dodávám, že je to ten malý muž v tom bílém plášti. Kruťas vzal misku do ruky a přenesl ji k dekomprimační jednotce. Vložil misku dovnitř, nastavil na terminálu několik parametrů a spustil dekomprimaci. Kamínek se začal zvětšovat a zároveň klesala jeho hustota. Nyní to již byla spíš kaše. Kaše se rozdělila na tři hromádky, jednu slabě růžovou, jednou šedivou a jednu zelenou. Růžová a šedivá hromádka začala narůstat do výšky, zatímco zelená se protahovala do délky. Jednotlivé hromádky za chvíli dostaly svůj přesný tvar a najednou z nich byli Max, Xyz a Alfréd. Všichni tři se zděšeně podívali kolem sebe a uviděli za sklem doktora Kruťase. Ten si dětinsky mnul ruce a skákal radostí. Pak zvážněl a otevřel dveře.
"Jste ohraničeni silovým polem, tak se o nic nepokoušejte," napomenul je Kruťas. Pak naťukal do terminálu několik příkazů a v jedné stěně místnosti se objevila mučící souprava, která by si jistě podle vybavení zasloužila přívlastek pro pokročilé.
"Udělejte si pohodlí," uchechtl se Kruťas.
"Děkujeme, ale už budeme muset," pokoušel se z této situace vykroutit Max.
"Kam byste chodili? Vůbec bych vás nedekomprimoval, ale zajímalo mně, kdo byl tak chytrý, že se dostal až sem," řekl Kruťas a nabídl naší trojici dost nepohodlná pouta na pranýři. Zde je nutno podotknout, že s Alfrédem byly menší potíže. Jednak jeho přirozená poloha je horizontální a jednak má přece jen pět párů noh a s tím nepočítal ani doktor Kruťas. Kruťas se podrbal na bradě a pak zavěsil Alfréda nad káď s kyselinou.
"A teď vás budu mučit," zachechtal se Kruťas. Mimochodem, může mi někdo spolehlivě vysvětlit, proč se všichni padouši a šílení vědci afektovaně smějí, když jim musí být zcela jasné, že v knize všechno dobře dopadne, zlo bude potrestáno a tak vůbec?
"Nejdřív na vás použiju svůj extra bič a pak vám do ran nasypu sůl," pokračoval dál nerušeně Kruťas.
"Klidně," řekl Xyz.
"Budete nám i lít do kůže rozžhavené železo?" zeptal se nedočkavě Alfréd.
"Cože?" vypadl poněkud ze své role Kruťas.
"A taky bych rád zkusil ty španělské boty," přidal se Max a nabízel své chodidla pro případ, že by byly nablízku.
"S vámi není žádná zábava," řekl otráveně Kruťas. Pak zazvonil zvonek. Kruťas se otočil ke svým vězňům, "Nikam nehoďte, hned jsem zpátky," a pak odkráčel otevřít.
"To by mně zajímalo, kdo to může v tomto časoprostoru být," brblal si sám pro sebe. Pak stisknul tlačítko. Dveře průchodu se pomalu otevřely a v nich stáli Max, Xyz a Alfréd.

Intel se opět postavil a jeho mozek zcela zděšeně poslouchal, jak jeho ústa právě pozvaly onu krásnou dívku na večeři. Dívka se usmála ještě víc, až skoro hrozilo, že by to mohlo její tvář poznamenat na věky.
"Mockrát děkuji za pozvání," zašvitořila.
"Já, já se jmenuji Intel Koh-i-noor," zakoktal se Intel a zčervenal.
"Mé jméno je Eliška, Eliška Finwordová, pane Intele," řekla ona a podala mu ruku. Intel ji políbil a pak sklopil své oči na zem. Ještě nikdy se tak nestyděl a dokonce ještě nikdy nebyl tak zamilovaný. Teď ho najednou celého zaplavily city, jeho tělo a ústa si dělala něco úplně jiného a mozek si vypnul cenzurovací obvody. Cítil se jak patnáctiletý puberťák a to mu přitom táhlo na pozemských 584 let. Prožil toho samozřejmě díky časovým skokům daleko více, ale láska mezitím nebyla.
"Ehm," přerušila tok jeho myšlenek Eliška.
"Prosím?" zeptal se Intel.
"Mohl by jste mi pustit tu ruku?" zeptala se sladce Eliška.
"Jistě," zčervenal Intel ještě víc, takže nyní jeho hlava vypadala jako přerostlé rajče.
"Dnes večer?" vyhrkl Intel.
"No dobře," souhlasila Eliška. Ťuntík si nervózně poposedl a vrhl na Intela zádumčivý pohled.
"Přijedu pro vás, kde bydlíte?"
"Vidíte támhle ten dům? Tak za ním. Je to Lerchova ulice. Víte co, raději vám dám svoji vizitku. Teď mě ale omluvte, už musím jít," řekla, ještě jednou se usmála, podala Intelovi vizitku a zmizela ve křoví. Intel se za ní dlouho díval a pak se podíval na vizitku. Byla natištěná na bleděmodrém papíře. Stálo tam - Eliška Finwordová, zooložka a její adresa. Intel si vizitku strčil do kapsy u košile a vydal se dolů na tramvaj. Kolemjdoucí lidé se trochu divili jeho košili, která na něm nyní překrásně vlála, ale on je vůbec nevnímal. Ona s ním totiž půjde na večeři.

Doktor Kruťas zamrkal. Pak se otřásl, zavřel oči, štípl se do palce a oči znovu otevřel.
"Mám takový dojem, že jste někoho unesl," řekl Alfréd. Xyz vedle něho pak doktora praštil svojí titanovou rukou po hlavě. Doktor tak poklidně vplul do krajiny bezvědomí.
"Začíná mi to jít," pochválil sám sebe Xyz a vstoupil do lodi. Max i Alfréd šli samozřejmě v závěsu za ním. Otevřeli dveře a octnuli se v místnosti, kde byli Xyz, Max a Alfréd zavěšeni v různých polohách u stropu. Přivázaný Max pohlédl na Maxe tam dole a omdlel. Tato skutečnost se však vůbec neprojevila, protože byl přivázaný za ruce a neměl tudíž možnost sebou hlasitě praštit. Xyz, který zpozoroval dvojníky taktéž překvapeně ukončil přeřezávání pout kapesním laserem a slušně pozdravil.

Jen Alfréd se snažil zachovat klid, protože cítil výpary kyseliny, kterou byla naplněna káď pod ním.
"Dobrý den," Je s podivem, jak idiotsky se může chovat robot. Alespoň zde, v takové situaci, by normální člověk očekával, že přeskočí zdvořilostní utility a podprogramy. Dokonce i visící Xyz si uvědomil, že tento pozdrav od toho robota tam dole je mírně řečeno nevhodný.
"Mohli by ste nás odvázat?" zeptal se Alfréd, pak se trochu natočil ke Xyzovi a jemně mu naznačil, aby kopnul Maxe. Xyz se ale přece jen ostýchal někoho uhodit a tak raději použil trochu elektrického proudu. Max se otřepal a stačil nabrat vědomí právě včas na to, aby ucítil bolest při dopadu na zem ze tří metrové výšky. "Zatracená umělá gravitace," zaklel.
"Promiňte. Myslel jsem, že máte rychlejší reflexy," usmál se Xyz.
"My si vykáme?" podivil se Max.
"Vy ano. My ne," ozval se tentýž plechový hlas, tentokrát ale za Maxovými zády.
"Sakra, nemiřte tím laserem na ten provaz, co mně drží," zděsil se Alfréd při pomyšlení na kyselinovou koupel.
"Promiňte, myslel jsem , že tam jste nedobrovolně," omluvil se Xyz a schoval si laser do přihrádky.
"Ten blbec mně tady snad chce nechat," rozječel se Alfréd. Xyz s Maxem odtlačili káď pod Alfrédem. Xyz pak přeřízl Alfrédův provaz. Ten dopadl na zem a zanechal v ní otisk svého těla. Všichni tři se nyní mohli podívat do očí těm třem naproti jim. Na tom by asi nebylo nic tak úžasného, kdyby mezi těmi, na něž hledí, nebyli oni sami.
"Mám to. Jsem v nebi," řekl po chvíli ticha konečně Max.
"To je blbost, ještě jsem neslyšel, aby se do nebe dostali i roboti," zavrtěl hlavou na znamení nesouhlasu Alfréd. Xyz si jen mlčky přeměřoval ty tři před sebou a pak konečně promluvil.
"Myslím, že mám jistou teorii."
"Počítá tvá teorie s tím, že jsme zachránili sami sebe a naše kopie běhají po vesmíru?" zeptal se Max.
"Je na tom vlastně založena," usmál se Xyz a jeho polovodičové oči tlumeně zablikaly.

Intel stál bez hnutí před zrcadlem a díval se již dobrou půl hodinu sám na sebe. Celou tu dobu přemýšlel, jestli je skutečně to, co vidí, jeho odraz nebo malba avantgardního malíře. Měl na sobě zbrusu novou košili, černé kalhoty a zelený klobouk. Natáhnul se pro deodorant stojící na skříni a ochutnal ho. Jeho chuť se mu zdála trochu divná, tak snědl jenom půlku. Zbytek deodorantu postavil zase na skříň a naposled se podíval do zrcadla. Otakar ho tiše pozoroval a usrkával již třetí skleničku vody.
"Máš prachy?" zeptal se trochu přiškrceným hlasem.
"Jo, vzal jsem si trochu ze skříně," kývl hlavou Intel a povolil si poslední knoflík u košile.
"Tak jo. Pár tisíc tam ještě je, ale stejně budu muset brzo natisknout další," zamumlal spíš pro sebe Otakar a obrátil do sebe zbytek skleničky.
"Možná se vrátím později," prohodil k němu Intel, ale když se otočil, zjistil, že Otakar už nevnímá. Obul si proto boty a vyšel z bytu. K zastávce to měl jen kousek cesty a tak ani ne za 15 minut už jel v tramvaji číslo 8 směrem k Hlavnímu nádraží. Tady stihnul ještě na poslední chvíli koupit pro Elišku kytku a pak utíkal rovnou k právě přijíždějící tramvaji. Překvapilo ho, že večer je v tramvajích lidí o dost méně než ve dne. Když dojel na konečnou, vytáhnul z kapsy vizitku a začal pátrat po adrese na ní uvedené. Po chvíli skutečně našel inkriminovaný dům, zhluboka se nadechl a stisknul zvonek se jménem Eliška Finwordová. Vzápětí se ozval bzučák, Intel skočil po dveřích a dopadl na chodbu. Zkusil si přivolat výtah. Když otevřel jeho dveře, uviděl na zemi ležet bezdomovce, který mu na místě nadal do kreténů a dveře opět zabouchl. Intel se tedy vydal nahoru pěšky. Toho už v osmém patře litoval, ale nechtěl riskovat další setkání s bezdomovcem a tak zbývající tři patra přece jen vyšlapal po svých. Eliška již čekala ve dveřích. Její svůdné rty, na nichž se třpytila třešňová červeň, jen podtrhovaly krásu její osoby. Byla doslova nasoukaná v černých přiléhavých šatech tak, že to vypadalo, že se roztrhnou. Díky těmto šatům vynikly hlavně její ladné křivky. Zvlášť znepokojující byla vrchní partie. Intel si uvědomil, že i když nic nejedl, raději by si večeři odpustil a strávil večer v její ložnici.
"Ahoj. Vypadáš ohromně," řekl Intel a vůbec nepřeháněl.
"Díky," začervenala se Eliška.
"Ťuntíka necháš doma?" zeptal se Intel a snažil se, aby to neznělo moc jako otázka.
"Samozřejmě," přikývla Eliška, "půjdeme?"

"Myslím, že když jsme prolétávali bortící se trhlinou, nějak jsme se prostě zkopírovali. Časoprostorové trhliny jsou ještě dost neprobádané," řekl Xyz a podíval se na svou plechovou kopii, která souhlasně kývala hlavou.
"A slyšel jsi někdy něco o logice?" zeptal se Xyze Max.
"Jo, prý žije někde v mlhovině Unopolis, ale nechápu proč sem pleteš zrovna ji," odpověděl mu co nejslušněji Xyz a otočil se ke kopiím.
"To budou po světě běhat dva Maxové, dva Alfrédi a dva Xyzové?" zděsil se Alfréd, když si uvědomil, jaké by to asi mohlo mít následky pro vesmír.
"Ne. Pokud se nemýlím, tak tyto kopie..." Xyz se na chvíli odmlčel a pak pomalu pokračoval, "... zmizí, právě..."
"Teď,", dořekl Xyz a zároveň zmizeli po jednom Max, Alfréd a Xyz.
"Ježiši Kriste," vydechnul Max.
"Hmm, právě jste byli svědky cestování v čase. Ti nebožáci jsme vlastně byli my, s trochu upravenou časoprostorovou křivkou a jejich čas jim právě došel," vysvětlil situaci Xyz a spokojeně si vymazal swapovací soubory z rozšířené paměti.
"Dostaneme se vůbec odtud?" kouknul se na Xyze Alfréd.
"Jo. Ale nejdřív zachráníme vesmír," řekl zcela vážně Xyz a bylo na něm trochu vidět, že mu budoucí sláva začíná lézt do obvodů. Max si přešel k replikátoru a požádal ho o balíček žvýkaček. Nervózně přešlapoval, pak se v replikátoru zablesklo a v něm ležel balíček žvýkaček.
"Wov, to jsou ty, co chutnají pořád skvěle," podivil se Max, roztrhnul balíček a jeden plátek si vzal. Potom uviděl Xyze a Alfréda jak mizí za rohem a utíkal za nimi.
"Takže najdeme všechny zkomprimované planety a pak je dekomprimujeme, skvěle vymyšleno. Jak to uděláme?" zeptal se Alfréd.
"Nech to na nejslavnějším robotovi ve vesmíru," řekl Xyz, který si momentálně natáhnul do paměti asi nějaký hodně egoistický program.
"Co s doktorem Kruťasem?" otravoval Xyze dál Alfréd.
"Tady je to," ignoroval ho Xyz a zastavil se před dveřmi, s velkým nápisem KOMPRIMAČNÍ KOMORA.
"Tak teď se píší dějiny vesmíru," vzdychl Xyz, odšrouboval číselnou klávesnici u dveří a zkratoval v ní pár kontaktů. Plošný spoj trochu zajiskřil a dveře se tiše otevřely. Max i Alfréd se zvědavě nahrnuli dovnitř. Komprimační komora byla malá místnost, v jejímž středu stál malý prosklenný box. Ten ozařovala jedna matně svítící zářivka, která navíc nepříjemně blikala. Všude na stěnách místnosti viseli nápisy typu "POZOR", "NEDOTÝKAT SE !!!", "NEBEZPEČNÉ" nebo třeba "VYPADNI". To ale není nejdůležitější, protože hlavní je zde onen box. V něm bylo něco, co vzdáleně připomínalo bláto, puding a dokonce i něco horšího. Xyz konečně vstoupil taky do místnosti. Vzal box a nesl ho pryč. Max i Alfréd šli potichu za ním. Xyz zamířil i s boxem do řídící kabiny, i když označení řídící hala by asi znělo daleko lépe a pravdivěji. Box postavil na zem a spojil se přes svůj interface s palubním počítačem.
"Vy jste ten kurýr? Jestli jo, tak máte pěkné zpoždění," napomenul ho počítač ženským hlasem.
"Jaký kurýr?" zeptal se udiveně Xyz.
"Mnemonic. Tuším, že Johny nebo tak nějak," odpověděl mu počítač.
"Ne, to skutečně nejsem, jen potřebuji nějaké informace," komunikoval s počítačem Xyz.
"Ale máte práva hosta, které jsou velmi omezená. S těmito právy nemáte přístup k tajným, systémovým a osobním souborům doktora Kruťase. Přístupný máte jen soubor obsahující aktuální čas na Bejdžoru," řekl sladkým hlasem počítač.
"Hmm, pojďme si promluvit o mých právech," navrhl Xyz, "Chci mít přístup ke všemu." "Nemožné," striktně ho odmítl počítač.
"A co kdybych ti odpojil procesor?" zeptal se Xyz.
"To je vydírání !!!" zděsil se počítač a nejvíc jeho procesor.
"To je možné," souhlasil Xyz a trochu se uchechtl.
"Co potřebujete?" rezignoval nakonec počítač a upravil si zvukové algoritmy tak, že hlas sladké ženy byl fuč a nyní mluvil hlasem drsného hromotluka.
"Existuje na této lodi přenosná dekomprimovací jednotka?" zvážněl opět Xyz a byl trochu překvapený, jak dobře mu plán vychází.
"Existuje," odpověděl stručně počítač, pak si uvědomil, že může přijít o procesor a pokračoval, "Leží někde nalevo od Vás." Xyz se podíval okolo sebe a skutečně našel malý kufřík s nápisem PKJ. Otevřel ho, zkontroloval obsah a pak ho připojil jednak k počítači a taky k tomu prosklenému boxu.
"Dokážeš dostatečně rychle vyhledávat zkompresované jednotky, ukazovat je na monitoru a provést jejich dekompresi?" zeptal se počítače Xyz, když dokončil kontrolu zapojení.
"Ano," odpověděl lakonicky počítač, připravený odsouhlasit vše, jen aby si zachránil holý procesor.
"Tak začneme," řekl tentokrát spíš pro sebe Xyz a jeho rychlé elektrooptické obvody dostávaly terabyty dat.
"Mám to," vykřikl radostí, zadal na terminálu několik příkazů a najednou se vedle skleněného boxu objevil Varis i s Antarou. Alfréd i Max se na ně hned radostí vrhli.
"Páni, nikdy jsem nedoufal, že vás ještě uvidím," plakal dojetím Varis a objímal Maxe i Alfréda všema rukama. Xyz se usmál, pak na několik miliontin nanosekundy zaváhal a zadal ještě několik příkazů. Vedle Antary a Varise se poté zjevili i agenti Mulder a Scullyová. Xyz si je prohlédl důkladněji.
"Sakra," zaklel, přistoupil k oběma agentům a svěsil hlavu.
"Chcete nám něco říct?" zeptal se agent Mulder podivně vysokým hlasem.
"Ano, opravdu se vám oběma co nejvíc omlouvám," pokýval hlavou Xyz.
"Za co?" zeptala se udiveně agentka Scullyová zvučným basem.
"Zřejmě nějaká vada hardwaru," řekl tiše Xyz.
"Co mi to tu říkáte?" znejistěl Mulder.
"No, agentko Mulderová a agente Scully, zřejmě se nějak promíchali vaše geny a tak," rozhodil svými mechanickými pažemi Xyz, div že neztratil rovnováhu. Agent/ka Mulder/ová si zděšeně sáhnul/a na kalhoty v místa, kde se nachází přirození a zjistil/a, že žádné nemá, alespoň takové, které by odpovídalo jeho/jejímu pohlaví. Totéž, ale o něco později udělal/a i agent/ka Scully/ová.
"Pane Bože..." zaječel nyní agent Scully a zhroutil se k zemi. Agentka Mulderová si zatím se zájmem prohlížela svoje nová prsa.
"Někdy jsem si přál, pardon přála být ženou," usmála se mile na Xyze a pak se zamyslela nad tím, jaká velikost podprsenky je pro ni vhodná. Max přistoupil ke Xyzovi.
"A jak se dostaneme z této dimenze?" zeptal se ho.
"Trhlinu musely vytvořit ty obrovské generátory dole. Zařídím, aby se trhlina za několik minut aktivovala. Musím ještě odpojit počítač od útočných i obranných systémů a nastavit ty generátory. Vezmi ten box a kufr do naší lodě," řekl Xyz.
"Jaké lodě?" zatvářil se udiveně Max.
"Aha, zapomněl jsem. Hned to zařídím," řekl Xyz, otočil se k terminálu a za několik sekund již Max viděl ušmudlaným oknem venku loď, se kterou sem přiletěli.

Intel a Eliška se zatím v nejmenované restauraci potýkali s večeří. Když se řekne potýkali, zřejmě si vybavíte kopec jídla, které by nesnědl ani houf svatebčanů za týden, ale toto nebyl zrovna tento případ. Před Intelem i jeho přítelkyní leželi talíře normální velikosti, s normálním objemem porce. Objem porce se zdál v pořádku, ale to bylo to poslední, co bylo tak jak mělo. Když se poprvé trochu neopatrně zakousl Intel do kousku masa, vylomil si tři zuby a ohnul vidličku. Eliška spokojeně žvýkala svou porci a Intel se zamyslel nad tím, z čeho má asi zuby. Když po chvíli došel k jedinému logickému závěru, že asi z kalené ocele, vytáhnul svůj příruční laser a usmyslel si, že nakrájí maso jím. Rozhlédl se po hostech tohoto podniku a když zjistil, že ho všichni zcela ignorují, zapnul laser. Intel se nevěřícně díval na to, jak laserový paprsek se jen velice těžko noří do kusu té horniny na jeho talíři. Po chvíli laser vypnul a ke svému překvapení zjistil, že do masa nadělal svým laserem spoustu drobných rýh. Nenápadně si strčil maso do kapsy u saka s tím, že až se vrátí zpátky na svou planetu, nechá tento vzorek analyzovat.
"Možná, že by z toho mohl být kvalitní stavební materiál," zamyslel se.
"Mají to skvěle propečené, že?" vyrušila ho z jeho úvah Eliška.
"Jistě. Hmm, už jsem ti řekl, že vypadáš skutečně nádherně?" stočil řeč jinam než jídlo Intel ze strachu, že by ho mohl poslouchat žaludek.
"Ano, skoro se stydím," usmála se Eliška tak, že odhalila své bílé zuby.
"Pokud je to ocel, tak je zřejmě potažená nějakou speciální slitinou," pomyslel si v duchu Intel.
"Krásně hrají," zasnila se Eliška.
"Chceš si zatančit?" znervózněl Intel, který na vlastní oči viděl rituální tance na Brutusu 2. Dlužno poznamenat, že profesionální tanečník se tam dožívá v průměru 2 měsíce po zahájení své kariéry. Tyto tance jsou nebezpečné nejen kvůli tanečnímu parketu, který je zhotoven z tisíců čepelí, ale taky kvůli velmi obtížným tanečním figurám. Jen namátkou vám přečtu název jedné jednodušší: "Hlava vsunutá mezi kolena, při stoji na jedné ruce s láhví kyseliny na špičce bot a hořícím parketem" Nechci zabíhat moc do podrobností, ale myslím, že název vystihuje tuto polohu celkem přesně. Intel se otřepal při představě tohoto typu tance, pak se mile usmál na svou partnerku a došel s ní až na parket. Nedůvěřivě se na něj díval, jestli nemá náhodou v úmyslu začít hořet. Když ho špičkou své boty proklepal, vstoupil na něj.
"Moc to neumím," pokrčil rameny, když spatřil, jak si ho Eliška přeměřuje očima. Pak se odvážil ji obejmout. Byl učarován nejen obratem všech věcí na této planetě od té doby, kdy sem víceméně nedobrovolně přistál, ale i krásou dívky, kterou nyní objímal. Pak se ale nechal unášet hudbou. Celé jeho tělo se podvolilo těm omamným rytmům. Podvolil se, protože věděl, že má vedle sebe Elišku.