Loď letěla rychle vesmírem a nic nenasvědčovalo tomu, že by posádka měla běhat jak šílená po chodbách lodi a křičet hesla typu "Už je to tady." Max se podíval na obří obrazovku a stále nechápal, z čeho že jsou ostatní tak vystrašení. Jediné, co viděl na monitoru, byla jakási namodralá mlhovina.
"Chceš taky?" dloubl do Maxe Varis a nabízel mu špunty do uší.
"Ne, díky."
"Jak myslíš," řekl Varis a zarazil si do každého ucha po dvou.
"Jsou na něco potřeba?" zeptal se Max.
"Cože? Říkal jsi něco?" zahulákal na něj Varis.
"Aha. NÉ, NIC," zakřičel na něj z plných sil.
"Fajn," prohlásil Varis a odešel z můstku. Max si sedl do křesla a zapnul si bezpečnostní pásy, člověk nikdy neví.
"Hele ty jsi tady novej, že jo?" zeptalo se ho křeslo.
"Živá zóna zřejmě způsobuje halucinace, zajímavé," přemýšlel v duchu Max.
"Jseš nahluchlej nebo to jen děláš?",ozvalo se opět křeslo. Max se trochu zavrtěl, takové nesmysly, co se mu zdají. Z toho by měl psycholog radost.
"On dělá, že mně neslyší," začalo se rozčilovat křeslo a rozepnulo bezpečnostní pásy.
"Haló, je tu někdo?" zeptal se Max s takovou nejistotou v hlase, že kdyby se zhmotnila, dalo by se jí zabíjet.
"Já jsem snad vzduch?" vybuchlo křeslo vzteky.
"Pardon, nevši... Hmm, ty jsi křeslo, že?" zarazil se Max.
"Vypadám snad jako padák?" vyštěklo na něj zlostně křeslo.
"To zrovna ne. Možná je to jen má domněnka, ale pokud jste křeslo, pak by mně zajímalo, jak je možné, že spolu mluvíme."
"Zcela, jednoduše, letíme zas nějakou živou zónou, však už bylo na čase. Neviděl jsi někde Alfréda? Rádo bych mu něco řeklo. Už kolikrát jsem mu vysvětlovalo, že nejsem stavěné na jeho váhu a že si na mě nemá sedat. Buď tak laskavý a vyřiď mu to," řeklo křeslo a tvářilo se jako ukřivděné dítě, kterému nikdo nevěří.
"A Varisovi vyřiď, ať si umývá pořádně všechny ruce, jsem potom celý popatlaný," přidal se panel.
"To je neuvěřitelné, jak se chovají k normálním věcem," rýpl si květináč s jakýmsi pahýlem, zřejmě nějakou cizokrajnou květinou.
"Jistě, myslí si, že si mohou všechno dovolit," zašvitořily světla a na důkaz, že jejich slova mají váhu, několikrát výstražně blikly.
"A co mám říkat já, myslíte, že se od nich dočkám nějaké vděčnosti? Kdepak, ani mi nepoděkují," rozhořčeně zanaříkala obrazovka.
"Neviděli jste tu někde špunty do uší?" ozval se celkem nesměle Max. Křeslo se na něj podívalo takovým pohledem, že se raději Max přesvědčil, zda mu některou část těla neprobodlo.
"Mějte se tu pěkně, půjdu se podívat za ostatními," oznámil všem Max v prázdné místnosti, o které by se za normálních okolností dalo říct, že v ní není ani živáčka. Rychlým krokem zamířil ke dveřím a pokoušel se nevnímat poznámky křesla, které začalo brblat cosi o špatném vychování. Za Maxem se zavřely dveře a pocítil opět kouzlo ticha a klidu.
"Taky by tě neubylo, kdybys poděkoval," konstatovaly dveře a hlasitě se zavřely. Maxovi se pomalu, ale jistě začínalo z těch všech řečí dělat nevolno. Původně se chtěl jít natáhnout na postel do své kajuty, ale když ho napadlo, co by tomu asi řekla postel, přešla ho chuť.
"Počítači..." zašeptal se strachem, co mu řekne počítač, Max.
"Ano, pane?"
"Mohl bys mi zjistit, kde se nachází ostatní členové posádky?"
"Ano, to bych mohl." Max chvíli čekal, ale počítač nijak nereagoval.
"Počítači, mohl bys zjistit, kde se nyní nachází posádka?" zeptal se znovu Max.
"Už jsem Vám jednou říkal, že mohl..." ozval se počítač. Max zase chvíli čekal, ale počítač byl pořád potichu.
"Počítači.."
"Říkal jsem sakra už, že to mohu zjistit, tak co ještě potřebujete?" Max chvíli přemýšlel o bezmezné logice počítačů a o jejích mezích.
"Kde jsou ostatní členové posádky?" zeptal se Max a dal si záležet na správném vyslovení každého písmenka.
"Aáá, takhle, proč jste se na to nezeptal hned? Zbytek posádky se nachází na ošetřovně. Přeji příjemný den."
"Virus na tebe," ušklíbl se Max a pospíchal do ošetřovny. Na ošetřovně byla nálada hodně hluboko pod bodem teploty absolutní nuly. Jediný, kdo, jak se zdálo, netrpěl připomínkami různého vybavení ošetřovny, byl Xyz. Právě probíral s osvětlením různé varianty způsobu šetření žárovek.
"Ale dovedeš si představit ten šok, kterým vždycky trpíme, když z ničeho nic někdo příjde a my se musíme rozžhavit?" skákali si žárovky do řeči jedna přes druhou .
"Je to skutečně velmi unavující a vyčerpávající," přisvědčila jim rentgenová lampa. Nyní začal pomalu propadat panice i Xyz a začal přemýšlet, zda by nemohl vypnout své napájení. Pokusil se soustředit a odstavit svůj zdroj.
"Tak takhle to nepůjde," zamumlal si pro sebe, odklopil kryt baterie a odpojil ji. Nic se nestalo.
"Sakra, proč já blbec si nechal do sebe vmontovat záložní zdroj?" pomyslel si a odpojenou baterii opět připojil. Rozhodl se, že nebude ty řeči vnímat a začal počítat atomy Plutonia obsažené v deseti tunách rudy, náhodně vygenerované počítačem.
"Doufám, že Vás nenudíme?" optala se lékárnička, když uviděla jeho výraz v plechové tváři. Celá místnost se zaplnila štěbetáním.

"Vidím, že jste všichni pohromadě," podivil se Max při vstupu na ošetřovnu.
"He, cože?" snažil se zachytit alespoň něco z jeho slov Varis. Max mávl rukou na znamení, že si o tom poví potom a sedl si vedle fleku na podlaze.
"To jsi ty, Persile?"
"Jo," ozvalo se zkroušeným hlasem.
"Proč jste všichni zrovna tady?"
"Protože je tu kompletní vybavení pro případy, že by se někomu z nás udělalo nevolno." Alfréd se zmítal v křečích, které mu tak laskavě připravila svými poznámkami jeho vana. Vana si povídala spolu s vodou, jak je nehygienické, když se v ní Alfréd máchá neustále a mění si vodu jen jednou za hodinu.
Antara si nasadila walkman, ale brzo pochopila, že i walkman může mít za jistých podmínek připomínky ke svému majiteli.
"Jak dlouho potrvá průlet tou zónou?" překřikoval rámus Max.
"To je hodně relativní. Fakticky trvá jen asi deset sekund," odpověděl mu Persil.
"To není možné, vždyť už teď to musí být alespoň pět minut."
"Víš, v tom je ten vtip. Ve skutečnosti toto všechno trvá jen deset sekund, ale ty řeči všech těch oživlých věcí způsobují takové zakřivení a prolínání prostoru s časem, že průlet zónou bude trvat ještě asi tři hodiny." Persil chtěl ještě vysvětlit Maxovi spoustu jiných a zajímavých věcí, ale všiml si, že Max nenápadně omdlel a tak ho nechal být.

Max se ocitl v zahradě, kde stál osamocený strom. Na stromě visely krávy a žalostně bučely. Podíval se do fialové trávy a nalezl v ní hodinky, které místo tikání vzdychaly.
"Búúúú," Max vzhlédl na strom. Některé krávy vypadaly, že už budou zralé a tak zatřásl stromem. Jedna kráva se utrhla a spadla mu na hlavu. Teprve teď Max zjistil, že to není kráva, ale slon navlečený do kravího kostýmu. Vzal proto opodál ležící vidličku a začal podřezávat ten strom. Když byl v půlce kmene, tak ze země vyletěl blesk a ... Max nabyl opět vědomí.
"Kde je můj slon?" zeptal se tónem dítěte, kterému právě někdo ukradl lízátko i se špejlí.
"Jsi na lodi, vzpomínáš?" skláněl se nad ním Varis.
"Jo. Ohluchl jsem nebo jsme už pryč ze "živé" zóny?"
"Cožé? Říkal jsi něco? Proč tak huhláš?" snažil se jeho slovům porozumět Varis.
"Dopadl jsi ze všech nejlépe, protože jsi omdlel," vysvětlil mu stav situace Persil, který nyní vypadal daleko lépe, než předtím jako v podobě kaluže.
"Proč všichni tak huhláte?" zeptal se jich Varis. Max mu posunkem naznačil, aby si vydělal vatu z uší. Varis se ťukl do čela a vyndal si ji.
"Brzy poletíme kolem Morvanu 4."
"To je ta planeta kde žijí vetřelci?"
"Jo."
"Doufám, že neplánujete mezipřistání."
"Ne, ale nevím, proč se tak bojíš, vetřelci jsou velmi milá a přítulná zvířátka."
"Jak to, vždyť ta Ripleyová s nimi měla velké problémy, ne?"
"S nimi? Kdepak. Jí přestal fungovat motor, ale říkal jsi nám, že to přežije, tak se není čeho bát." Max jen nasucho polkl, neměl by věřit všemu, co viděl v kině.

Vesmír je velmi divný útvar, protože nemá ve vesmíru obdoby. Tak zaprvé. Zdá se být nekonečný a to mu umožňuje spoustu věcí. Například vše, co je schopna pojmout lidská fantazie, v něm existuje již z toho prostého důvodu, že vesmír vypadá jako nekonečný. Milióny světelných let tak od nás existují tisíce jiných Zemí, které postihují obvykle dost nepříjemné konce, které si vymysleli různí scenáristé nejen na Zemi. Skutečnost je taková, že vesmír není nekonečný, jak říká jedna trapitská teorie vzniku vesmíru:
1. To, že vznikl vesmír, se stalo buď jako následek nějaké katastrofy nebo jako zázrak.
2. Zázraky se nedějí.

Vesmír není nekonečný, jen se nám tak jeví, ale to neznamená, že tomu tak je. Mějte na mysli, že tato látka o nauce vesmíru je velmi složitá. Kdysi dávno se pokoušela jedna velmi pokročilá civilizace pochopit alespoň část této teorie, ale úplně celá se zbláznila již po několika malých objevech a raději vymřela, než aby žila s takovými myšlenkami a s vědomím, že vědí malou část Velké pravdy. Dodnes se tato událost připomíná jako největší hromadná sebevražda ve vesmíru a bývá uctívána všemi kulturami, kterým se o této události dostalo nějakých zpráv. Zároveň tento případ slouží k odrazování od těchto úmyslů těm civilizacím, které by chtěly vědět, jak je to s vesmírem ve skutečnosti. Onou nešťastnou civilizací byla nejvyspělejší rasa všech dob na Zemi - dinosauři. Vraťme se ale k původnímu tématu. Vesmír je ve skutečnosti krychle obrovských rozměrů, která má vytvořena různé spojení s jinými vesmíry, které vypadají také jako krychle. Existují také tisíce paralelních vesmírů. A existují nejen vesmíry čtyřrozměrné, ale i deseti a více. Přirovnat tuto soustavu vesmírů lze k atomové mřížce. Celá tato složitá struktura přitom vznikla jen díky tomu, že se v době kdy neexistovalo nic, vymanil z obalu atomu uhlíku jeden elektron a narazil do jiného atomu. Vesmír se tedy jen blíží k hranici nekonečnosti a přesto, nebo právě proto, je fascinující se prolétávat jen tak zbůhdarma vesmírem a pozorovat ho. V paralelních vesmírech existují milióny Zemí a milióny životů, které vypadají na chlup stejně. To co jste se právě s velkými potížemi snažili pochopit, je velmi nepatrná část Velké pravdy. Nechci riskovat a vyprávět Vám ji celou, jen mi věřte, že je to pro Vaše dobro. Vesmír je prostě nevyzpytatelný a to je ta věc, co dělá život zajímavým...

"Dobře, k dosažení Yogurtu nám zbývá pár dní a ta zásilka nepočká," rozhodla Antara. Varis zapnul hudbu. Max se zaposlouchal do tónů a přemýšlel. Ty zvuky, co se proháněly kabinou, mu připomínaly přesně ten styl hudby, který na Zemi neposlouchal.
"Ehm, co je to za hudbu?" zeptal se Varise z bolestným výrazem ve tváři a již předem tušil Varisovu odpověď.
"To je nahrávka Kelly Family. Jedno z prvních CD. Objednal jsem si ho po Internetu." Max cítil, že se mu dělá nevolno a raději opustil kabinu. Zašel do své kajuty a ulehl na postel. Po několika příšerných hodinách je konečně sám. Kajuta neměla prostoru nazbyt, ale vše, co zde mělo být, tady taky bylo. Max nemohl přemýšlet o všem, co zažil. Kdyby to udělal, asi by zešílel. A konec konců není už šílený? Není to všechno kolem něj jen nějaká hloupá halucinace? Raději zavřel oči. Postel příjemně vibrovala a přímo vybízela k spánku. Cítil, že pokud se nebude bránit tak usne.